20 Cdo 4414/2015
Datum rozhodnutí: 12.01.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



20 Cdo 4414/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. A. J. , proti povinné obci Poříčí nad Sázavou , se sídlem v Poříčí nad Sázavou, Sázavská 57, zastoupené JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, pro nezastupitelné plnění, ukládáním pokut, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 E 2/2014, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2015, č. j. 19 Co 89/2015-91, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 15. ledna 2015, č. j. 13 E 2/2014-76, nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru vnitřních věcí a krajského živnostenského úřadu, k vynucení ve výroku uvedených povinností podle § 16a odst. 6 písm. b) InfZ (zákon č. 106/1999 Sb.), výkon rozhodnutí uložením pokuty povinné ve výši 25 000 Kč (výrok I.). Povinné dále uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 2000 Kč (výrok II.).

Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, jinak odvolání povinné odmítl. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolání povinné odmítl s odůvodněním, že nezpochybňovala žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí, její argumentace směřuje do fáze zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. Výrok o nákladech řízení (II.) potvrdil s odůvodněním, že náklady oprávněného činí zaplacený soudní poplatek.

Povinná v dovolání uvedla, že oprávněný je tzv. patologickým stěžovatelem, že v letech 2013 2014 podal žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., které obsahovaly celkem cca 68 samostatných dotazů a žádostí ze všech stran oblastí fungování obce a obecního úřadu. U celé řady dotazů požaduje také doložení kopií dokumentů. Povinná ve snaze splnit své povinnosti pozvala oprávněného na zasedání zastupitelstva povinné dne 5. 3. 2014, kde poskytla oprávněnému veškeré požadované informace. Na tomto zasedání oprávněný výslovně uvedl, že informace, které žádá podle zákona č. 106/1999 Sb., vlastně nepotřebuje. Povinná je proto přesvědčena, že jednání oprávněného je třeba považovat za zneužití práva a takovému jednání by neměla být poskytnuta právní ochrana. Zneužití práva na informace podle citovaného zákona je problémem, který řeší mnoho obcí, zejména malé obce, které nemají administrativní aparát k vyřizování žádostí. Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkami souvisejícími se zneužitím práva a poskytnutím ochrany osobě, která právo zneužívá. V tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 27. května 2010, č. j. 1 AS 70/2008-74). Rozhodnutí nepovažuje za správné, a proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy, což povinná v části II. dovolání nerespektovala. Uvedl, že jeho žádosti o informace se skutečně týkají všech oblastí fungování obce, zejména nepovolených či neoprávněných staveb, terénních úprav prováděných neobčany obce, že povinný nečiní nic, co by vedlo k nápravě oprávněnému způsobené majetkové a nemajetkové újmy. Tvrzení povinné, že požadované informace se oprávněného netýkají, považuje za scestné. Přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 6 As 68/2014, ve kterém je komplexně otázka zneužití práva na informace řešena. Uvedl rovněž, že judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v tom, že věcná správnost exekučního titulu nemůže být přezkoumávána a že vady nalézacího řízení se nepřenášejí do řízení exekučního. Navrhl, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl.

Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. .

Dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce přezkumu splnění podmínek řízení a předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 82/2014, a zde citovaná rozhodnutí; k otázce zneužití práva a možnosti uplatnění této námitky až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 20 Cdo 2208/2013, nebo ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. ledna 2016


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu