20 Cdo 44/2000
Datum rozhodnutí: 29.06.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 44/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. Č., proti žalovanému K. V., o zaplacení 66.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 20/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1999, č.j. 19 Co 235/99, 236/99-53, takto:

Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1999, č. j. 19 Co 235/99, 236/99-53, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. prosince 1998, č. j. 10 C 20/98-36, se odmítá.

Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1999, č. j. 19 Co 235/99, 236/99-53, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. března 1998, č. j. 10 C 20/98-23, se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 1999, č.j. 19 Co 235/99, 236/99-53, odmítl podle § 202 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř."), odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 9. března 1998, č.j. 10 C 20/98-23, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 66.000,- Kč s příslušenstvím, a současně potvrdil (§ 219 o.s.ř.) usnesení ze den 1. prosince 1998, č.j. 10 C 20/98-36, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání; o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo.

Při posuzování přípustnosti (a tím i důvodnosti) odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud uzavřel, že podmínky pro jeho vydání byly splněny; zejména bylo žalovanému postupem podle § 47 odst. 2 o.s.ř. řádně doručeno předvolání k prvnímu jednání. Potvrzení usnesení, jímž byl návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítnut, má základ v úvaze, že žalovaný - krom námitek proti regulérnosti doručení předvolání k prvnímu jednání (s nimiž se odvolací soud vypořádal v souvislosti s odmítnutím odvolání) - žádný důvod, pro který by bylo lze žalovaného omluvit z jednání, neuvedl.

Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Dovolatel výslovně neuplatnil žádný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 241 odst. 3 pod písmeny a/ až d/ o.s.ř., po obsahové stránce jsou však dovolací námitky směřující proti výroku o odmítnutí odvolání podřaditelné dovolacímu důvodu uvedenému v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci (konkrétně podmínky řádného doručení předvolání k prvnímu jednání, jejíž naplnění ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř. pro vydání rozsudku pro zmeškání vyžaduje). Zákonná fikce doručení písemnosti (předvolání a stejnopisu žaloby) do vlastních rukou žalovanému (§ 47 odst. 2 o.s.ř.) se podle dovolatele nemohla uplatnit, neboť výzva k vyzvednutí zásilky nebyla v poštovní schránce založena". Argumentem, že sporná částka byla odstupným za žalovaným zakoupené nadstandardní vybavení automobilu, dovolatel napadl posouzení uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení. Výrok rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, zpochybnil žalovaný poukazem na omluvitelný důvod zmeškání prvního jednání. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil oba výroky napadeného usnesení, včetně rozsudku pro zmeškání vydaného soudem prvního stupně.

Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není proto, že výrok usnesení odvolacího soudu nebyl výrokem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a výrok napadeného rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 pod písmeny b/ až f/ o.s.ř. Podmínky stanovené v § 239 o.s.ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem usnesení přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).

Protože vady řízení podle § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, není dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání napadající výrok usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání proti rozsudku pro zmeškání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§ 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), není však důvodné.

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán žalobcem uplatněným dovolacím důvodem, v projednávané věci důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož vady řízení namítány nebyly a ze spisu nevyplývají, je úkolem Nejvyššího soudu prověřit v intencích dovolacích námitek správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Pro doručení předvolání do vlastních rukou stanoví závazná pravidla § 47 o.s.ř., na které výše zmíněné ustanovení výslovně odkazuje. Za situace, kdy účastník řízení zásilku osobně nepřevzal (jako tomu nesporně bylo v případě předvolání žalovaného k prvnímu jednání), uplatní se postup předvídaný ustanovením § 47 odst. 2 o.s.ř., podle něhož nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou (§ 45, věta první, o.s.ř.) zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou adresáta, stanoví v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o.s.ř. vyhláška č.78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., jmenovitě body č. 17 až 21 její přílohy č. 5 ( Doprava úředních písemností s doručenkou ve vnitřním styku"). Nezastihne-li doručovatel adresáta zásilky, zanechá mu v odevzdacím místě tiskopis pošty Výzva" s upozorněním, že mu přijde doručit písemnost znovu v den a hodinu na tomto tiskopise uvedenou; na doručence vyznačí poznámku výzva na ...", kterou doplní otiskem denního razítka a svým podpisem (bod 18, věta první a třetí). Nevyhoví-li adresát výzvě, uloží doručovatel písemnost i s doručenkou na poště nebo u místního národního výboru (dnes obce) a adresáta o tom uvědomí tiskopisem pošty vyrozumění"; den uložení zásilky vyznačí na doručence (bod 19, věta první). Písemnost se i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli; písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty (bod 20).

Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, lišící se od listin soukromých svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o.s.ř.). Obsahuje-li všechny (shora vyjmenované) náležitosti, které vyžaduje poštovní řád, učiní soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení § 47 odst. 2 (a potažmo § 153b odst. 1) o.s.ř. přímo ze spisu (z doručenky v něm založené); jinak musí vyšetřit, zda bylo doručeno v souladu se zákonem. Důsledek toho, že doručenka (s předepsanými údaji) má povahu veřejné listiny, je ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že totiž stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura 18/1998 pod pořadovým číslem 127).

Odvolací soud měl k dispozici obsah spisu, z něhož vyplývá, že první jednání ve věci nařídil soud na den 9. března 1998 ve 1200 hod. Předvolání k tomuto jednání bylo žalovanému prostřednictvím pošty zasláno do vlastních rukou na adresu jeho trvalého bydliště; zásilka obsahující předvolání (spolu se stejnopisem žaloby, platebním rozkazem a usnesením, jímž byl zrušen) byla soudní kanceláří vypravena dne 4. února 1998. Návěští doručenky na č.l. 23 potvrzuje, že adresát (žalovaný), ačkoli se v místě doručení zdržoval, nebyl přes písemnou výzvu, která mu byla při prvním pokusu o doručení dne 5. února 1998 zanechána v odevzdacím místě, zastižen ani při druhém pokusu o doručení, a proto jej doručovatel vyrozuměl o uložení zásilky dne 6. února 1998 na poště s tím, že si ji má do tří dnů vyzvednout, jinak že poslední den této lhůty se považuje za den doručení. V rubrikách výzva dne" je vepsáno datum 5. února (na rubu zásilky je poznámka výzva na 6. 2." s otiskem razítka dodací pošty a podpisem doručovatele), a písemnost uložena dne" datum 6. února; rub zásilky obsahuje i datum 23. února, kdy byla zásilka přezkoušena pověřeným pracovníkem a jím podepsána. Zásilka (s neoddělenou doručenkou) byla po uplynutí úložní lhůty vrácena soudu prvního stupně.

Doručence prokazující doručení předvolání k prvnímu jednání žalovanému lze charakter veřejné listiny přiznat i v daném případě. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99, uvedl, že povahu veřejné listiny má doručenka i tehdy, jsou-li údaje, jimiž musí být opatřena, obsaženy také na obalu zásilky, kterou pošta od doručenky neoddělila a již po uplynutí úložní lhůty vrátila soudu s doručenkou, a v usnesení ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1613/98, zdůraznil, že neoddělení doručenky od zásilky a její nevrácení odesílateli (soudu) ihned po uplynutí třídenní lhůty od uložení je sice porušením práv odesílatele vyplývajících z bodu 20 shora citované přílohy poštovního řádu, jež ovšem na závěru, že účinky doručení nastaly třetího dne od uložení zásilky nic nemění. Na tom nemá dovolací soud důvodu nic měnit ani v projednávané věci.

Protože žalovaný neprokázal (a na něj je podle § 134 o.s.ř. v tomto směru přeneseno důkazní břemeno) opak v doručence (a na obalu zásilky) uvedených (předtištěných i doručovatelem vyplněných) údajů, tedy ani to, že by se v době doručování na adrese uvedené na doručence nezdržoval (jeho argument, že pracoval jako kuchař v restauraci n. B. s pracovní dobou od 900 hod. do 1100 hod., a proto ho nebylo možno zastihnout v místě bydliště, neobstojí, neboť nevylučuje, že se v místě bydliště zdržoval mimo pracovní dobu), a ani to, že by jej doručovatel o uložení zásilky na poště tiskopisem vyrozumění" neuvědomil, dovodil odvolací soud z doručenky správný závěr, považoval-li zásilku (zde předvolání k prvnímu jednání spolu s dalšími písemnostmi) za řádně doručenou třetího dne od uložení, tj. v pondělí 9. února 1998 (§ 47 odst. 2, věta třetí, o.s.ř.).

Účelem institutu rozsudku pro zmeškání je umožnit rozhodnutí sporu nebo jiné právní věci v neprospěch žalovaného, který by svou nečinností mohl nebo dokonce chtěl bránit rychlé a účinné obraně práv; ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř. pro takový případ stanoví fikci, že tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, se pokládají za nesporná. Jsou-li splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se právní posouzení věci soudem prvního stupně v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (§ 153b odst. 3, § 99 odst. 1, 2 o.s.ř.). Jediné další právní posouzení" věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98). Předpokladem rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání je tedy (mimo jiné) existence právně významných žalobních tvrzení, tj. úplných, určitých (konkrétních a jasných) tvrzení, obsahujících všechny znaky skutkové části (hypotézy) hmotněprávní normy, na jejímž základě uplatněný nárok spočívá. Jedině tehdy mohou být tato tvrzení podkladem pro podřazení zjištěného" - mezi účastníky ve smyslu § 153b odst. 1 o.s.ř. nesporného - skutkového stavu pod hypotézu vyhledané právní normy, jejíž dispozice odpovídá plnění, kterého se žalobce v návrhu na vydání rozsudečného výroku (petitu) domáhá (srovnej shodně usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. prosince 1994, sp. zn. 15 Co 437/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1996 pod pořadovým číslem 45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 493/2000).

V projednávané věci žalobce tvrdil, že dne 27. října 1995 uzavřel s žalovaným smlouvu o předání osobního automobilu SEAT Toledo, za odstupné 70.000,- Kč (zaplatil žalovanému jen 66.000,- Kč); z vystupování žalovaného nabyl dojmu, že je oprávněným nájemcem tzv. leasingového pronájmu vozidla, později však vyšlo najevo, že tímto oprávněným nájemcem není. Zaplacené odstupné žalovaný nevrátil, a proto je vyžadováno jako bezdůvodné obohacení.

Takto vymezená tvrzení obsažená v žalobě jsou pro účely právního posouzení z pohledu § 153b odst. 1 o.s.ř. dostatečná, neboť umožňují nárok na zaplacení částky 66.000,- Kč včetně příslušenství posoudit podle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplňků, jako navrácení bezdůvodného obohacení.

Žalovaný se mýlí, dovozuje-li možnost napadat rozsudek pro zmeškání věcnými námitkami obsaženými v odvolání. Ustanovení § 202 odst. 1 o.s.ř. připouští jedině obranu, která je založena na zpochybnění formálních předpokladů pro vydání tohoto rozsudku; námitka spočívající v tvrzení, že odstupné bylo poskytnuto za nadstandardní vybavení automobilu, které žalovaný na své náklady nakoupil a instaloval, je z pohledu zkoumání podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání (a tím i otázky přípustnosti odvolání proti němu) bezcenná.

Lze tak uzavřít, že žalovanému se prostřednictvím dovolacích námitek správnost výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl odvolání proti rozsudku pro zmeškání, zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1, věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a - ve vztahu k výroku o odmítnutí dovolání - § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. Žalovaný, který jednak nebyl v dovolacím řízení úspěšný a jednak zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu svých nákladů nemá a žalobci v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2000

JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková