20 Cdo 432/2010
Datum rozhodnutí: 17.02.2010
Dotčené předpisy: § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř., § 262a odst. 1, 2 o. s. ř., § 267 odst. 2 o. s. ř., § 148 odst. 1 obč. zák., § 143 odst. 1 obč. zák.




20 Cdo 432/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti žalované České republice - Krajskému soudu v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 1835/34, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 55/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2007, č. j. 8 Co 113/2007 - 63, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 21. 2. 2006 domáhala, aby z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 2056/2004, k vydobytí pohledávky oprávněné (žalované) proti jejímu manželovi Ing. T. K. ve výši 140.508,- Kč, bylo vyloučeno osobní motorové vozidlo zn. Honda CR V 2.0, RZ 2 A5 9597, VIN JHLRD1860WCO78492. Žalobu odůvodnila tím, že tento automobil je v jejím výlučném vlastnictví, neboť jej koupila poté, co rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 6. 2001, č. j. 7 C 46/2001 - 10, bylo zúženo společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 23. 10. 2006, č. j. 12 C 55/2006 - 32, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že k návrhu oprávněné (v dané věci žalované) ze dne 22. 6. 2004 byl usnesením téhož soudu ze dne 1. 7. 2004, č. j. 50 E 2056/2004 - 4, proti povinnému Ing. T. K. (manželovi žalobkyně) nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 140.508,- Kč, přičemž z protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 1. 4. 2005 vyplývá, že vykonavatel sepsal pouze jednu položku, a to označený osobní automobil. Dále soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 7. 2001, č. j. 7 C 46/2001 - 10, bylo společné jmění manželů M. K. a Ing. T. K., kteří uzavřeli manželství dne 29. 4. 2000, zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, a že kupní smlouvou ze dne 8. 12. 2004 žalobkyně koupila předmětný osobní automobil za kupní cenu ve výši 220.000,- Kč. Dospěl k závěru, že koupila-li žalobkyně automobil téměř tři roky poté, co pravomocným rozhodnutím soudu bylo zúženo společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, je automobil v jejím výlučném vlastnictví a výkon rozhodnutí je tudíž veden na majetek, který nepatří povinnému. Proto s odkazem na § 267 odst. 1 o. s. ř. předmětný automobil z výkonu rozhodnutí vyloučil.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Co 113/2007 - 63, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 2056/2004 ve prospěch oprávněné ČR - Krajského soudu v Ostravě bylo vyloučeno osobní motorové vozidlo zn. Honda CR V 2.0, RZ 2A5 9597, VIN číslo vozidla JHLRD 1860WCO78492, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a z připojeného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 50 E 2056/2004 dále zjistil, že výkon rozhodnutí byl nařízen podle pravomocného usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2000, č. j. 15 Cm 106/99 - 30. Dovodil, že skutečnosti uvedené v § 267 odst. 2 o. s. ř. žalobkyně netvrdila a že vzhledem k § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř. nemůže být žaloba úspěšná ani podle § 267 odst. 1 o. s. ř., neboť pohledávka žalované vůči povinnému vznikla za trvání manželství se žalobkyní (v souvislosti s právní mocí rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2000, č. j. 15 Cm 106/99 - 30) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu jejich společného jmění manželů (§ 262a odst. 1 a 2 o. s. ř., § 267 odst. 1 o. s. ř., § 143a odst. 4 obč. zák.). Právní vztahy vytvořené v době vzniku pohledávek nemohou být takovou smlouvou ovlivněny (§ 262a odst. 2 věta první o. s. ř.) a nelze se úspěšně domáhat ani vyloučení exekucí postiženého majetku z výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodli soudci Krajského soudu v Ostravě, jehož předseda JUDr. Jiří Doležílek odvolání za žalovanou v dané věci podal, a lze mít tudíž pochybnost o nepodjatosti těchto soudců, kteří jsou vůči němu ve vztahu podřízenosti. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka namítá, že pohledávka žalované nebyla součástí společného jmění manželů, neboť vznikla dnem doručení odvolání soudu, kdy povinnému vznikla poplatková povinnost, a nikoliv tedy dne 9. 5. 2000. I kdyby tohoto dne vznikla, není součástí společného jmění manželů, protože žalobkyně o ní nevěděla, nevyslovila souhlas s převzetím tohoto závazku, který přesahuje běžnou míru hospodaření manželů a který se váže výhradně k majetku povinného. Dovolatelka má dále za to, že v daném případě nepřichází v úvahu aplikace § 262a odst. 1 o. s. ř., neboť k zúžení společného jmění manželů nedošlo na základě smlouvy, nýbrž rozhodnutím soudu, ani aplikace § 262a odst. 2 o. s. ř., když předmětné vozidlo nabyla po právní moci rozsudku soudu o zúžení společného jmění manželů. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Usnesení nadřízeného soudu o tom, zda je soudce (přísedící) vyloučen, nebo o odmítnutí námitky pro opožděnost je závazné pro soud a pro účastníky řízení; ustanovení § 205 odst. 2 písm. a), § 219a odst. 1 písm. a), § 229 odst. 1 písm. e) a § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. tím nejsou dotčena (§ 16b o. s. ř.).

Námitka podjatosti soudce (§ 15a odst. 3) je jedním z právních prostředků, prostřednictvím kterého lze dosáhnout vyloučení podjatého soudce (přísedícího) z projednávání a rozhodování věci. Není ovšem prostředkem jediným. Otázka, zda je soudce (přísedící) vyloučen, se řeší též konečným způsobem při rozhodování o opravném prostředku (o odvolání, dovolání nebo žalobě pro zmatečnost) směřujícím proti rozhodnutí, které soudce (přísedící) vydal. Námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je nejen způsobilým odvolacím důvodem, ale i důvodem žaloby pro zmatečnost [§ 229 odst.1 písm. e) o. s. ř.], a k tomuto zmatečnostnímu důvodu lze přihlédnout i za dovolacího řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Posouzení, zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce, v opravných řízeních soudu - jak vyplývá z ustanovení § 16b o. s. ř. - přitom nebrání ani to, že před vydáním napadeného rozhodnutí byla uplatněna námitka podjatosti, jakož ani to, zda, popř. jak o ní bylo nadřízeným soudem ve smyslu ustanovení § 16 o. s. ř. rozhodnuto.

V dané věci dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodli soudci Krajského soudu v Ostravě, jehož předseda JUDr. Jiří Doležílek odvolání v dané věci podal, a lze mít tudíž pochybnost o nepodjatosti těchto soudců, kteří jsou vůči němu ve vztahu podřízenosti. Tato námitka však není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jak se dovolatelka domnívá, nýbrž podle svého obsahu by mohla být v dovolacím řízení posouzena jako tzv. zmatečnostní vada uvedená v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež spočívá v tom, že rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící (srov. § 16b o. s. ř. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008), i když o obsahově shodné námitce žalobkyně již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2007, č. j. Nco 60/2007 - 52, tak, že soudci Krajského soudu v Ostravě JUDr. Čestmír Matěj, JUDr. Šárka Neuwirthová, JUDr. Dalila Pelechová a JUDr. Daniela Kabátová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu Ostravě pod sp. zn. 8 Co 113/2007.

Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

Tato úprava směřuje k tomu, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, jehož nestrannost nebude ovlivněna vztahem k účastníkům řízení a jejich zástupcům nebo jeho zájmem na výsledku řízení. Proto zákon zakládá dva okruhy důvodů pro vyloučení soudce; poměr soudce k věci a poměr soudce k účastníkům (jejich zástupcům). Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování).

Okolnost, že o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodli soudkyně Krajského soudu v Ostravě (JUDr. Šárka Neuwirthová, JUDr. Dalila Pelechová a JUDr. Daniela Kabátová), jehož předseda JUDr. Jiří Doležílek odvolání za žalovanou v dané věci podal, však sama o sobě nezakládá důvod pochybovat o nepodjatosti těchto soudkyň z hlediska poměru k věci [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, v němž byl vysloven závěr, že soudci soudu, jenž vystupuje za stát v občanském soudním řízení jako jeho organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci ]. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že uvedená námitka dovolatelky není důvodná.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dále uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávaném případě bylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že usnesením ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 50 E 2056/2004, nařídil Okresní soud v Novém Jičíně výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného (manžela žalobkyně) k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 140.508,- Kč, a to na základě pravomocného a vykonatelného usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2000, č. j. 15 Cm 106/99 - 30. Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 50 E 2056/2004 se přitom podává, že tímto exekučním titulem byl manžel žalobkyně (v řízení vedeném žalobcem AŽD Praha s. r. o. o zaplacení 3.500.000,- Kč) vyzván, aby ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 140.508,- Kč, přičemž podle vyznačené doložky toto usnesení nabylo právní moci dne 7. 10. 2002, a vykonatelným se stalo dne 16. 5. 2000. Podle protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 1. 4. 2005 sepsal vykonavatel pouze jednu položku, a to označený osobní automobil. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 7. 2001, č. j. 7 C 46/2001 - 10, bylo společné jmění manželů M. K. a Ing. T. K., kteří uzavřeli manželství dne 29. 4. 2000, zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, a že kupní smlouvou ze dne 8. 12. 2004 žalobkyně koupila předmětný automobil za kupní cenu ve výši 220.000,- Kč.

Dovolatelka především namítá, že vymáhaná pohledávka žalované není součástí společného jmění manželů, neboť vznikla dnem doručení odvolání soudu, kdy povinnému (jejímu manželovi) vznikla poplatková povinnost, a nikoliv tedy dne 9. 5. 2000 , jak dovodil odvolací soud.

Podle § 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 30. 6. 2000, poplatková povinnost vzniká podáním návrhu na provedení poplatného úkonu, je-li poplatníkem navrhovatel. Podle § 5 odst. 1 cit. zákona sazby poplatků jsou stanoveny pevnou částkou nebo procentem ze základu poplatku (dále jen procentní poplatek ). Sazby poplatků jsou uvedeny v sazebníku. Podle § 7 odst. 1 cit. zákona poplatek za podání návrhu je splatný vznikem poplatkové povinnosti, jde-li o poplatky stanovené pevnou sazbou placené kolkovou známkou. V ostatních případech jsou poplatky splatné na základě výzvy soudu do tří dnů ode dne jejího doručení. Podle § 8 odst. 1 cit. zákona poplatky vybírají, vyměřují, doměřují a vymáhají soudy. Poplatky se platí v české měně. Poplatky, které nejsou vyšší než 5000,- Kč, lze platit kolkovými známkami vydanými Ministerstvem financí. Ostatní poplatky se platí na účet státního rozpočtu zřízený u České národní banky pro jednotlivé soudy (dále jen účet soudu ). Za řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu se platí poplatky na účet soudu, proti jehož rozhodnutí je opravný prostředek podáván (odst. 3).

Z citovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích vyplývá, že poplatková povinnost za řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu ve věci vedené u bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 106/99 sice povinnému (manželovi žalobkyně) vznikla podáním odvolání, soudní poplatek však byl splatný až na základě výzvy soudu do tří dnů ode dne jejího doručení, neboť se jednalo o poplatek procentní. Názor odvolacího soudu, že pohledávka žalované vůči povinnému vznikla v souvislosti s právní mocí usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2000, č. j. 15 Cm 106/99 - 30, je sice nesprávný, avšak stalo-li se toto usnesení vykonatelným uplynutím lhůty tří dnů ode dne jeho doručení (dne 16. 5. 2000), je nepochybné, že pohledávka žalované vůči povinnému (manželovi žalobkyně) vznikla za trvání manželství, které podle zjištění soudu prvního stupně bylo uzavřeno dne 29. 4. 2000.

Podle § 143 odst. 1 obč. zák. tvoří společné jmění manželů a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Protože v dané věci bylo zjištěno, že společné jmění manželů M. K. a Ing. T. K. bylo zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 7. 2001, č. j. 7 C 46/2001 - 10, a protože povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 140.508,- Kč vznikla manželovi žalobkyně za trvání manželství dne 16. 5. 2000, a to ze zákona, stal se takto vzniklý závazek součástí společného jmění manželů. Není tudíž správná námitka dovolatelky, že tento dluh povinného není součástí společného jmění manželů z důvodu, že o něm nevěděla, že nevyslovila souhlas s jeho převzetím a že se váže výhradně k majetku povinného .

Dále dovolatelka namítá, že v daném případě nepřichází v úvahu aplikace § 262a odst. 1 o. s. ř., neboť k zúžení společného jmění manželů nedošlo na základě smlouvy, nýbrž rozhodnutím soudu, ani aplikace § 262a odst. 2 o. s. ř., když předmětné vozidlo nabyla po právní moci rozsudku soudu o zúžení společného jmění manželů.

Podle § 262a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení při výkonu rozhodnutí se nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.

Podle § 148 odst. 1 obč. zák. soud může ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti.

Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

Podle § 267 odst. 2 o. s. ř. se obdobně postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (§ 262a odst. 1), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.

Vzhledem ke zjištění, že společné jmění žalobkyně a jejího manžela bylo rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 7. 2001, č. j. 7 C 46/2001 - 10, zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, a že předmětný osobní automobil žalobkyně koupila kupní smlouvou ze dne 8. 12. 2004, pak není pochyb o tom, že tento automobil, o jehož vyloučení z výkonu rozhodnutí jde, je předmětem individuálního vlastnictví žalobkyně.

Pro úspěšnost žaloby založené na ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. však shora uvedený závěr (že ve vztahu mezi manžely jsou označené věci výlučným vlastnictvím jednoho z nich) dostačující není. Za majetek patřící do společného jmění žalobkyně a jejího manžela (povinného) se totiž ve smyslu § 262a odst. 1 o. s. ř. považuje i ten, který netvoří součást jejich společného jmění jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2005, v němž byl zaujat a odůvodněn závěr, že žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla (za trvání manželství jednomu z manželů) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (§ 262a odst. 2, § 267 odst. 1, § 143a odst. 4 obč. zák.) .

Tyto závěry se analogicky uplatní i v případě, že o zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti rozhodl pravomocným rozsudkem soud podle § 148 odst. 1, 2 obč. zák., a to vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů ve svých důsledcích nahrazuje smlouvu manželů, kterou by mohli uzavřít podle § 143a odst. 1 obč. zák. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1776 s., str. 2193).

Aby tedy bylo podle § 267 odst. 2 o. s. ř. prokázáno právo žalobkyně k předmětnému automobilu, které výkon rozhodnutí nepřipouští, pak - vznikla-li pohledávka za trvání manželství toliko manželu žalobkyně - je zapotřebí splnění předpokladů uvedených v tomto ustanovení pod písmeny a) nebo b); jinými slovy, právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí zakládají jen zde vyjmenované okolnosti, jež se odvíjí od specifičnosti způsobu vzniku pohledávky. Jelikož nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že dluh vznikl při používání majetku vyňatého ze společného jmění (ve prospěch výlučného vlastnictví manžela žalobkyně) rozsudkem soudu o jeho zúžení, popř. že vznikl při používání majetku, který - z důvodů vyjmenovaných v § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. - náležel výhradně manželu žalobkyně, je použití tohoto ustanovení vyloučeno.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětný automobil není z výkonu rozhodnutí vyloučen, je jeho právní posouzení správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž dovolatelka tento názor zpochybnila, nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně, která v tomto řízení nebyla úspěšná, na jejich náhradu nemá právo, a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2010

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu