20 Cdo 432/2006
Datum rozhodnutí: 25.01.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 432/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněných a) O. Š. a b) V. Š., zastoupené advokátem, proti povinným 1) M. D., a 2) K. D., pro 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. Nc 46/2002, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2003, č.j. 22 Co 1446/2003-63, takto:


I. Řízení o dovolání oprávněného O. Š. se zastavuje.


II. Dovolání oprávněné V. Š. se zamítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 7. 4. 2003, č.j. Nc 46/2002-42, zamítl návrh, jímž se povinní domáhali zastavení exekuce (nařízené podle rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 10. 1999, sp. zn. 7 C 608/99, k vydobytí pohledávky 80.000,- Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 7. 5. 2002, č.j. Nc 46/2002-8). Postižení pohledávky, kterou oprávnění vymáhají, exekučním příkazem správce daně nemá podle soudu prvního stupně žádný vliv na vykonatelnost podkladového rozhodnutí. Oprávněný pozbyl doručením exekučního příkazu povinnému právo na výplatu pohledávky s příslušenstvím, kterou povinní musí vyplatit správci daně; tím se v rozsahu poskytnutého plnění zprostí své povinnosti vůči tomuto oprávněnému (§ 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 337/1992 Sb., § 313 odst. 1, 3, § 314a odst. 1, 2, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o.s.ř. ). Protože povinní pohledávku správci daně nezaplatili, nenastaly účinky splnění dluhu; předpoklady pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o.s.ř. tudíž splněny nejsou.


Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 7. 2003, č. j. 22 Co 1446/2003-63, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil. Vydání exekučního příkazu na přikázání vymáhané pohledávky má za následek, že povinný nesmí splnit dluh oprávněným, nýbrž musí vyplatit pohledávku toliko správci daně; pro oprávněné platí zákaz nakládat se svou pohledávkou, tedy i ji vymáhat. Uvedené okolnosti, argumentuje odvolací soud, zakládají důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oprávnění dovoláními.


Je-li dovolatelem jako v projednávaném případě fyzická osoba, je třeba, aby byla (nemá-li právnické vzdělání) zastoupena advokátem (notářem), jímž musí být dovolání i sepsáno (srov. § 241 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 4 o.s.ř.).


Při podání dovolání nebyl oprávněný zákonem stanoveným způsobem zastoupen a z obsahu spisu nevyplývá, že by měl právnické vzdělání.


Usnesením ze dne 2. 1. 2004, č. j. Nc 46/2002-74, soud prvního stupně proto oprávněného vyzval, aby si ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení zvolil zmocněncem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání; zároveň ho poučil o následcích, nevyhoví-li výzvě, i o tom, že při splnění zákonných podmínek může požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o.s.ř.).


Na výzvu, která mu byla doručena 18. 2. 2004, dovolatel reagoval toliko vlastnoručním sepisem dovolání, datovaným dnem 12. 3. 2004. O ustanovení advokáta nepožádal.


Jelikož povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání vyjma usnesení, jímž se dovolací řízení právě pro jeho neodstranění zastavuje vydání rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 241 o.s.ř.), a protože ke zhojení uvedeného nedostatku přes opatření soudu nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení ve vztahu k oprávněnému zastavil (§ 104 odst. 2, § 243c odst. 1 o.s.ř.).


Oprávněná ve svém dovolání uplatňuje hodnoceno podle obsahu podání důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Polemizuje s názorem odvolacího soudu, že exekuce je nepřípustná, protože vymáhaná pohledávka již byla v době nařízení exekuce postižena daňovou exekucí. Vytýká, že soudy nastalou situaci neřešily postupem podle § 92 odst. 1 nebo 2 o.s.ř., tj. nezajistily, aby Finanční úřad v K. přistoupil do exekučního řízení jako další oprávněný, popř. aby vstoupil do exekučního řízení namísto oprávněných; v úvahu přicházela i výzva správci daně k zastavení daňové exekuce. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Dovolání oprávněné přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) důvodné není.


Právní posouzení je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož okolnost, že vymáhaná pohledávka byla postižena daňovou exekucí (vedenou proti oprávněnému) jejím přikázáním správci daně podle zákona č. 337/1992 Sb., je důvodem zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., se lze ztotožnit.


Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že Finanční úřad v K. (správce daně) vydal dne 2. 2. 2000 exekuční příkaz č. 3256/00/083970/2800, jímž k vymožení daňového nedoplatku oprávněného ve výši 222.821,- Kč přikázal pohledávku vymáhanou v tomto exekučním řízení, tj. pohledávku přiznanou oprávněným usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 10. 1999, sp. zn. 7 C 608/99. Přikázanou pohledávku povinní správci daně nevyplatili a správce daně řízení, jež předpokládá ustanovení § 315 odst. 1 o.s.ř., nezahájil.


Podle ustanovení § 73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. se daňová exekuce provádí vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev nebo jiné pohledávky. Pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu (§ 73 odst. 7, věta první, cit. zákona).


Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., které platí i pro řízení exekuční (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.


Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro něž je namístě mít výkon rozhodnutí (exekuci) za nepřípustný (z důvodů jiných než uvedených v § 268 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř.), se typicky spojují a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho materiální nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), b/ s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí (zejména při dodatečně zjištěném nedostatku podmínek exekučního řízení), c/ s rušivými okolnostmi při provádění výkonu rozhodnutí (např. odmítnutí poskytnutí součinnosti), případně d/ se specifickým jednáním povinného (způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí). Z povahy věci přitom musí jít o takové okolnosti, pro něž je další provádění výkonu (exekuce) způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné jím sledovanému účelu, tj. zajistit (efektivní) splnění povinností vyplývajících z vykonávaného titulu.


Z ustanovení § 312 a násl. o.s.ř., jež se použijí i při vymáhání daňových nedoplatků, se podávají následující zásady. Daňová exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu u peněžního ústavu (banky) se provede zákazem výplaty pohledávky povinnému (arrestatorium), jakož i zákazem povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal (inhibitorium); dlužníkovi povinného (poddlužníku) se zakáže, aby poté, kdy mu byl doručen exekuční příkaz, povinnému jeho pohledávku vyplatil, a povinný ztrácí dnem, kdy byl jeho dlužníkovi doručen exekuční příkaz, právo na vyplacení pohledávky. Jakmile nabude exekuční příkaz ve smyslu § 73 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. právní moci, vyrozumí o tom správce daně dlužníka povinného, a ten mu vyplatí pohledávku, je-li již splatná (není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí ji správci daně, jakmile se stane splatnou); výplatou správci daně se zprostí dlužník povinného své povinnosti vůči povinnému. Nevyplatí-li dlužník povinného správci daně pohledávku, může se správce daně domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, popřípadě podle zvláštního zákona; nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení, a dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči správci daně.


Na základě daňové exekuce nařízené proti oprávněnému mohli povinní plnit správci daně a jejich dluh vůči oprávněným by tím zanikl. To se nestalo, pročež důvod zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) nenastal.


Do vztahu mezi oprávněnými a povinnými by správce daně jako oprávněný v daňové exekuci jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1223/2003, a ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2356/2003 mohl zasáhnout jen tehdy, pokud by využil své procesní legitimace k poddlužnické žalobě a byl by ve sporu úspěšný. Řízení podle § 315 odst. 1 o.s.ř. však zahájeno nebylo a k postupu podle § 92 odst. 1 a 2 o.s.ř. nejen že nebyly splněny podmínky, ale právě se zřetelem na dovršení daňové exekuce rozhodnutím o poddlužnické žalobě nepřichází pojmově v úvahu.


Lze tedy uzavřít, že provedení exekuce k vydobytí pohledávky oprávněných, jež byla postižena daňovou exekucí, je vyloučeno, protože oprávnění ztratili právo na pohledávku, s níž nemohou nakládat. Tato okolnost způsobuje, že exekuce je ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. nepřípustná.


Jelikož správnost napadeného rozhodnutí se nepodařilo argumenty snesenými v dovolání oprávněné zpochybnit, Nejvyšší soud je zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).


Oprávnění nebyli v dovolacím řízení úspěšní, povinným však v tomto stadiu řízení náklady nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 2, věta první, o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. ledna 2007


JUDr. Pavel K r b e k , v. r.


předseda senátu