20 Cdo 4319/2008
Datum rozhodnutí: 16.03.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 4319/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné o. P. proti povinnému Ing. L. B., zastoupenému advokátem, pro 150.400,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 4938/97, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006, č.j. 28 Co 437/2006-80, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2. 2007, č.j. 28 Co 437/2006-84, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 14. 1. 1998, č.j. E 4938/97-5a, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil podle svého platebního rozkazu ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. Ro 1008/97, k uspokojení pohledávky 150.400,- Kč s 19 % úroky od 31. 1. 1996 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení 6.016,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí 3.008,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného. Odvolací soud zejména uzavřel, že exekučním titulem je pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí, oprávněná se nedomáhá vyšší částky, než na jakou má nárok, a navržený způsob výkonu nelze považovat za nevhodný, takže jsou splněny všechny obecné předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí. Argumentaci povinného měl za opodstatněnou potud, že promlčení pohledávky ... je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí; jím vznesenou námitku promlčení však přesto označil za nedůvodnou.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž prosazuje, že podle ustanovení § 408 odst. 1, věty první, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, je pohledávka promlčena, a proto měl odvolací soud jeho odvolání vyhovět a výkon rozhodnutí jako nepřípustný zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ). Dovolatel formuluje otázku, jejímuž řešení přikládá zásadní právní význam, zda promlčecí doba pravomocně přiznaného práva skončí po uplynutí deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé i v případě, že k vynucení tohoto práva probíhá řízení o výkon rozhodnutí zahájené před uplynutím uvedené lhůty, a zda k vznesené námitce promlčení musí soud takový výkon rozhodnutí zastavit. Dovolatel dále namítá, že napadené usnesení je co do posouzení otázky promlčení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a odvolacímu soudu vytýká, že ani nezjišťoval, kdy se vymáhaná pohledávka stala splatnou, a tedy kdy začala promlčecí doba poprvé běžet. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Jelikož odvolací soud projednal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o něm v rozporu s ustanovením části dvanácté, hlavy I., bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005, projednal Nejvyšší soud věc podle občanského soudního řádu ve stejném znění, tj. ve znění účinném od 1. 4. 2005 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 9/2003 pod č. 156).


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž dovolatel správnost rozhodnutí mimo jiné poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).


Z uvedeného současně vyplývá, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nemůže být (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu) při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Takovou je v souzené věci námitka nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, jakož i tvrzení, že odvolací soud nezjišťoval, kdy se vymáhaná pohledávka stala splatnou.


Otázku, kterou dovolatel nabídl k přezkumu v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., znaky uvedené v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. nesplňuje, jelikož na jejím posouzení oproti přesvědčení dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno. Soudní praxe po desítky let ustálená je pak jednotná v tom, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/). Okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, k předpokladům nařízení výkonu rozhodnutí tudíž nepatří (na rozdíl od prekluze práva), jinými slovy, otázkou promlčení se soud ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí, zabývat nemůže.


Odvolací soud jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí posoudil zjevně v souladu s výše uvedenými závěry. Případné promlčení pohledávky hodnotil jako důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí, a nikoli jako překážku pro jeho nařízení. Jeho úvaha o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení byla proto v řízení o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně výkon nařídil, nadbytečná a pro rozhodnutí o odvolání bezcenná. Nezbývá než dodat, že v takovém řízení, tj. v řízení o odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nepřipadá v úvahu, aby odvolací soud rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 o.s.ř.


Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. března 2009


JUDr. Pavel Krbek, v. r.


předseda senátu