20 Cdo 431/2005
Datum rozhodnutí: 27.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 431/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné P. V., zastoupené advokátem, proti povinným 1) J. Š., a 2) D. Š., zastoupeným advokátem, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 1409/2002, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2004, č.j. 53 Co 296/2004-52, takto :

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 30. 1. 2004, č.j. Nc 1409/2002-33, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil podle svého rozsudku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 8 C 433/2000, exekuci vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinných do bytu, jehož nájemkyní je oprávněná; provedením exekuce pověřil JUDr. M. M., soudní exekutorku. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že zajištěný byt splňuje kritéria přiměřeného náhradního bytu ve smyslu § 712 odst. 2, věty druhé, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), na který mají povinní podle podkladového rozhodnutí právo. To, že pro povinné je bytová náhrada zajištěna, je podle odvolacího soudu prokázáno listinami, tj. dohodou ze dne 23. 7. 2003, kterou oprávněná (nájemkyně) uzavřela s P., veřejnou obchodní společností, se sídlem v P., K. 2/520 (pronajímatelkou), podle níž nájem bytu zanikne dnem, kdy nabude usnesení o nařízení exekuce právní moci, a návrhem ze dne 7. 8. 2002, jímž uvedená společnost projevila vůli uzavřít s povinnými smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, jímž podle obsahu namítají nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o.s.ř. ), konkrétně otázky, zda lze zajištěný byt považovat za právně volný. Odvolacímu soudu vytýkají, že návrh ze dne 7. 8. 2002 nesprávně posoudil jako řádnou smlouvu o nájmu bytu, ačkoliv ji povinní jako nájemci, popř. oprávněná coby účastnice smlouvy ve prospěch povinných, nepodepsali. Současně však argumentují tím, že nájemní smlouva ze dne 7. 8. 2002 je neplatná; k témuž bytu totiž svědčí právo nájmu oprávněné, není zřejmé od kdy je tato smlouva platná, když účinnost smlouvy není v textu smlouvy uvedena, a chybí v ní výše nájemného, když odkaz na evidenční list, který by měl být přílohou této smlouvy, je nepřípadný, neboť takovýto evidenční list neexistuje. Obsahem dovolání je i údajné vyjádření veřejné obchodní společnosti P. k provedení vyklizení. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno [soud prvního stupně sice rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším usnesení ze dne 28. 3. 2003, č.j. Nc 1409/2002-14, jímž návrh na nařízení exekuce zamítl, ovšem nikoliv proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho usnesení zrušil (usnesením ze dne 30. 9. 2003, č.j. 54 Co 383/2003-25, Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí jen proto, aby nová tvrzení týkající se zajištění bytové náhrady soud prvního stupně prostřednictvím navržených důkazů ověřil, neboť rozsah takového dokazování se vymyká rámci zásadně přezkumné činnosti odvolacího soudu)], zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit toliko ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tímto důvodem a jeho obsahovým vymezením je pak dovolací soud podle § 242 odst. 3, věty první, o.s.ř. vázán).

Dovolatelé netvrdí, že napadené rozhodnutí je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zásadního právního významu, a hodnocení argumentace v dovolání obsažené takový závěr neumožňuje; k přezkumu nabídnutou otázku (zda dostatečným průkazem zajištění bytu, jehož nájemkyní byla oprávněná, jsou výše zmíněné listiny /závěr, že předmětný byt splňuje hlediska daná zákonem pro tzv. přiměřený náhradní byt, zpochybněn nebyl/) totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí.

Náhradní byt lze mít za zajištěný jen tehdy, je-li právně a fakticky volný. V případech, kdy oprávněný jako bytovou náhradu odpovídající té, jež byla určena exekučním titulem, nabízí povinnému byt, k němuž má sám nájemní právo, judikatura dovodila, že požadavku doložení toho, že byt je, popřípadě bude právně volný, může oprávněný dostát dohodou o skončení nájmu s odkládací podmínkou, podle níž nájemní právo k bytu zaniká, bude-li výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen. Okolnost, že vlastník domu (pronajímatel), v němž se náhradní byt nachází, souhlasí s tím, aby se nájemcem bytu zanikne-li dosavadní nájem oprávněného stal povinný, dokládá nejen nájemní smlouva uzavřená oprávněným s pronajímatelem ve prospěch povinného (§ 50, § 685 odst. 1 obč. zák.), ale i prohlášení vlastníka domu, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1996 pod č. 41, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/1998 pod č. 15). Návrh na uzavření smlouvy jako projev vůle vlastníka domu (pronajímatele) směřující ke sjednání nájmu náhradního bytu (§ 43a odst. 1 obč. zák.) je oproti pouhému prohlášení pádnějším a věrohodnějším dokladem jeho úmyslu nájem bytu pro povinného zřídit. Obranou pro případ, že by zde oproti doloženému stavu záměr vlastníka domu od počátku nebyl, případně že své stanovisko změnil, je postup podle ustanovení § 344 odst. 3 o.s.ř.

Výtka, že odvolací soud s návrhem ze dne 7. 8. 2002 zacházel jako s nájemní smlouvou ve smyslu § 685 odst. 1 obč. zák., neobstojí, protože z napadeného rozhodnutí vyplývá opak (soudy obou stupňů hodnotily návrh učiněný veřejnou obchodní společností P. toliko z hlediska doložení připravenosti a ochoty pronajímatele zřídit povinným nájem náhradního bytu). O nedůslednosti a vnitřní rozpornosti argumentace v dovolání svědčí námitky, jimiž dovolatelé zpochybňují platnost nájemní smlouvy ze dne 7. 8. 2000, tedy otázku, jíž se odvolací soud vůbec nezabýval (a nutno podotknout, ani nemusel zabývat).

Z ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. vyplývá, že nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé uplatnit v dovolání nelze; to se týká požadavku povinných, aby dovolací soud přihlédl k tomu, co se dělo po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu /§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2005

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.

předseda senátu