20 Cdo 4302/2009
Datum rozhodnutí: 24.08.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 4302/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného města Benešov , Masarykovo náměstí 100, proti povinnému K. T. , zastoupenému JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 5405/2008 , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 19. 5. 2009, č. j. 53 Co 569/2008, 160/2009-55, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud odmítl odvolání povinného proti usnesení z 26. 8. 2008, č. j. 49 Nc 5405/2008-7, jímž obvodní soud nařídil exekuci podle vykonatelného rozhodnutí odboru výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje Městského úřadu Benešov z 31. 10. 2006, č. j. Výst. 19936/2/2005/Ne, k vymožení povinnosti povinného odstranit stavbu pevného mola na tam specifikovaném pozemku. Městský soud své rozhodnutí s poukazem na ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 odůvodnil závěrem, že odvolání povinného neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Podle jeho názoru je podstatná část odvolací argumentace směřována do období před vydáním exekučního titulu, zejména do způsobu, jakým oprávněný při svém rozhodování postupoval, a okolností, za nichž bylo rozhodnutí vydáno; tyto argumenty však exekučnímu soudu jakkoli přezkoumávat nepřísluší. Zásadně nezohlednitelné jsou pak námitky povinného, že stavbu dokončil a že ji dlouhodobě užíval, když tyto námitky pouze dokládají, že vykonávané rozhodnutí nerespektuje. Přihlédnout nelze ani k námitce, že návrh na nařízení exekuce trpěl vadami. Namítá-li povinný, že o jeho odvolání do exekučního titulu rozhodoval nadřízený správní orgán, jistě si je vědom skutečnosti, že jeho odvolání bylo zamítnuto a že exekuční titul byl potvrzen, aniž by se výrok odvolacího orgánu jakkoli dotkl rozsahu povinnosti, která mu byla uložena. Městský soud uzavřel, že odvolání neobsahuje jediný způsobilý odvolací důvod .

V dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, aniž však vymezuje právní otázku, pro jejíž řešení by takovýto význam měl být dán, povinný předně soudu prvního stupně vytýká, že při provádění dokazování o vydání usnesení o nařízení exekuce nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, a dále namítá, že v celém komplexu řízení správních orgánů bylo provedeno mnoho chyb. Především oprávněný správní orgán nerespektoval v řízení o výstavbě mola písemný souhlas všech orgánů státní správy, které se k výstavbě vyjadřují, zejména nepřihlédl k již existujícímu souhlasu správce územního plánu a tím nepostupoval v souladu se zákonem o stavebním řízení, když mohl rozhodnout o dodatečném povolení stavby. Oprávněný též nerespektoval ani svá dřívější souhlasná stanoviska k výstavbě mola; nerespektoval ani právní názor odvolacího orgánu v přestupkovém řízení, v němž byla povinnému uložena pokuta za stavbu mola bez stavebního povolení, a ačkoli tento odvolací orgán v poučení svého rozhodnutí uvedl, že proti němu není odvolání přípustné, prvostupňový orgán vydal rozhodnutí nové, obsahově totožné s rozhodnutím původním. Oprávněný správní orgán také ignoroval jeho žádosti o dodatečné povolení stavby, jimiž se jako stavebník snažil napravit stav vzniklý zaviněním správních orgánů, které jej neinformovaly, že kromě již vydaných povolení a souhlasů je třeba i stavebního povolení. Nerespektoval ani stanoviska odboru životního prostředí městského úřadu a Povodí Vltava, s. p., zaujatá jimi při šetření na místě samém. Dále pak povinný odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, že návrh na nařízení exekuce je nepřesný a neurčitý, vznáší námitku místní nepříslušnosti obecného soudu a namítá, že výkon rozhodnutí měl realizovat nikoli soud, nýbrž správní orgán. Kromě toho je podle jeho názoru k exekuci navržené rozhodnutí správního orgánu fakticky nevykonatelné, jelikož neobsahuje úplné a tím komplexní označení pozemků, na nichž je molo postaveno. V závěru dovolání pak povinný žádá, aby dovolací soud řešil též jako otázku předběžnou, zda je vůbec sporné molo stavbou podléhající stavebnímu povolení, je-li pouhou kovovou konstrukcí s dřevěnou podlahou.

Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové posuzováno obsahově jde, byť je formálně vyjádřeno odmítajícím výrokem podle § 44 odst. 10 exekučního řádu /srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31/) odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž (vyjma případu o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

V souzené věci však povinný jenž přípustnost dovolání sice odůvodnil zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, avšak pouze obecně (odkazem na tento právní pojem, užitý v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), aniž tedy vymezil právní otázku, pro jejíž řešení by tomu tak mělo být tuto svou základní povinnost nejenže nesplnil, ale v dovolání ani nevytkl nesprávnost právního závěru městského soudu, že žádnou s odvolacích námitek nelze kvalifikovat jako uplatnění okolností rozhodných pro nařízení exekuce, nýbrž se stejně jako v odvolání omezil jen na výtky proti věcné (ne)správnosti exekučního titulu případně na námitky, že nalézací řízení bylo stiženo vadami.

Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, že je jeho obsahem vázán a že je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2004, ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné v téže sbírce pod č. 4/2000, a ze 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve stejné sbírce pod č. 58/2005). Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123) též opakovaně dovodila, že případné vady nalézacího (zde správního) řízení se do řízení vykonávacího (exekučního) nepřenášejí.

Samotný povinný ostatně v bodě II. dovolání na č. l. 71 přiznává, že ...si je vědom toho, že v dovolání je řešeno i meritum věci , podle jeho ovšem (viz výše) nesprávného názoru by však jistě neměla být věc řešena exekucí, ale nápravou pouze právního stavu, když všechny souhlasy existují a molo je postaveno bezpečně v obvyklé kvalitě a nikoho neomezuje v jeho činnostech.

Námitkou, že při provádění dokazování o vydání usnesení o nařízení exekuce nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, povinný (stejně jako námitkou vad návrhu na nařízení exekuce) uplatňuje vadu exekučního řízení, tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je však jak výše uvedeno k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu