20 Cdo 429/2017
Datum rozhodnutí: 19.04.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 563 obč. zák., § 581 odst. 2 obč. zák.



20 Cdo 429/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněné BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, se sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3, O, Sé Funchal, Madeira, Portugalská republika, NIPC: 511 156 995, zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 108/51, proti povinnému Ing. V. M. , za účasti MUDr. J. M. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, pro 61 842 861,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 Nc 5080/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2016, č. j. 17 Co 169/2016-1073, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 2. 2016, č. j. 10 Nc 5080/2005-1008, tak, že jeho výrok I. (zamítající návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 9. 5. 2012 č. l. 516) potvrdil, jeho výrok II. (zastavující řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 26. 6. 2014) zrušil a řízení o podání povinného a jeho manželky ze dne 26. 6. 2014 zastavil, jeho výrok III. (zamítající návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 15. 12. 2014 č l. 865) změnil tak, že se exekuce částečně zastavuje co do částky 13 486,09 Kč, a jeho výrok IV. (zamítající návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 19. 7. 2015) zrušil a řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 27. 7. 2015 (č. l. 892) zastavil.

Odvolací soud doplnil dokazování o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 20 Cdo 95/2016-308, vydané v řízení, v němž se oprávněná domáhá exekuce podle shodného exekučního titulu proti spoludlužníkovi CORDIA CZ a. s. a v němž soud uzavřel, že listinou ze dne 23. 4. 2002 nedošlo k započtení pohledávky povinného, neboť tato se nestala splatnou. Navržený důkaz výslechem exekutora JUDr. Usnula soud považoval za nadbytečný.

Ohledně návrhu na zastavení exekuce ze dne 9. 5. 2012 odvolací soud zdůraznil, že námitka započtení ze dne 23. 4. 2002 postrádá výzvu k zaplacení, a v souladu s argumentací uvedenou v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 20 Cdo 95/2016-308 (a v tomu předcházejícím rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2015, č. j. 18 Co 252/2015-256), uzavřel, že pohledávky se nemohly setkat, protože pohledávka povinného nebyla splatná. Nadto uvedl, že námitka započtení ze dne 23. 4. 2002 nebyla původnímu věřiteli doručena před 17. 5. 2002, kdy byl prohlášen konkurs na jeho majetek a započtení již nebylo přípustné. Nebylo ani prokázáno, že by došlo k doručení dne 24. 4. 2002 při pokusu o fyzické předání v M. B., ani že by bylo doručeno správci nucené správy. Za doručení věřiteli podle odvolacího soudu nelze považovat ani založení listiny do exekutorského spisu.

Ohledně podání ze dne 26. 6. 2014, učiněného povinným a jeho bývalou manželkou a označeného jako podnět k přezkoumání dosavadního průběhu exekuce, odvolací soud uzavřel, že zjevně nejde o návrh na zastavení exekuce, ale o pouhý podnět, aby soud exekuci zastavil bez návrhu z týchž důvodů, které uplatnili v dřívějším návrhu ze dne 9. 5. 2012 a o kterých již v té době bylo pravomocně rozhodnuto. Protože toto podání neobsahovalo návrh na zastavení exekuce, neměl soud o něm rozhodovat pro chybějící podmínku řízení.

Ohledně návrhu na zastavení exekuce ze dne 15. 12. 2014 odvolací soud uzavřel, že na vymáhanou pohledávku byl v exekučním řízení vedeném proti spoludlužníkovi CORDIA CZ a. s. vymožen jen zlomek pohledávky ve výši 13 486,09 Kč, jak také správně uvedl soud prvního stupně, a proto v této části též jeho výrok změnil a exekuci částečně zastavil.

Ohledně návrhu na zastavení exekuce ze dne 27. 7. 2015 (dle soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 2015) odvolací soud uzavřel, že se jím povinný domáhá přezkumu totožného předmětu řízení z hlediska uplatněných tvrzení, o jakých již bylo v tomto exekučním řízení pravomocně rozhodnuto a nelze je tedy projednat znovu (k námitkám neplatnosti postupních smluv s ohledem na nejasný obsah ve vztahu k vymáhané pohledávce ze směnečného platebního rozkazu soud odkázal na odůvodnění usnesení okresního soudu ze dne 11. 5. 2009, č. j. 10 Nc 5080/2005-286, ze dne 5. 4. 2012, č. j. 10 Nc 5080/2005-513, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2012, 17 Co 213/2012-543, příp. též usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Co 180/2005-105, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 20 Cdo 1585/2007-261). Důkaz čtením postupních smluv proto již ani neprováděl stejně jako dokazování ohledně zaplacení nároků z nich.

Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného a procesního práva, kterou soud dílem posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a dílem dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Z obsahu dovolání vyplývá, že povinný svou argumentací napadá výlučně výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 2. 2016, č. j. 10 Nc 5080/2005-1008, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 9. 5. 2012. Dovolatel připomíná, že jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon učiněný podle občanského zákoníku z roku 1964 se stává vůči adresátovi účinným okamžikem, kdy se dostane do právní sféry adresáta (přitom odkázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, nebo rozsudek ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 563/2005). Nesouhlasí s názorem soudu, že doručení započtení v projednávané věci je neúčinné s tím, že písemnost nebyla doručena osobě oprávněné jednat za tehdejšího oprávněného (Rodinná záložna, spotřební a úvěrní družstvo). V tomto závěru vidí rozpor s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Povinný dále prosazuje, že k započtení mohlo dojít i bez toho, že by kompenzační námitce předcházela výzva k plnění započítávané pohledávky ať již samostatná či obsažená v kompenzační námitce a svůj názor opírá o závěry uvedené v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3020/2005. Podle něj jeho kompenzační námitka byla způsobilá vyvolat zánik exekucí vymáhané pohledávky. Rozvádí důvody, proč v dané věci není relevantní formální výzva k zaplacení dosud nesplatné pohledávky, a vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně interpretoval § 563 a § 581 odst. 2 obč. zák. Závěrem vyjádřil názor, že oprávněná má vymáhat pohledávku po poddlužníku spoludlužníka, neboť ten je solventní. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .

Dovolání není přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že k započtení nemůže dojít bez předchozí výzvy k plnění, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky takový kompenzační projev účinků nenabude ani v okamžiku, kdy se pohledávka později stane splatnou. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3327/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3662/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, či příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 95/2016, vydané v obdobné věci).

Nutno podotknout, že i Ústavní soud požadavek na učinění výzvy k zaplacení jako předpoklad pro splatnost pohledávky (a tím i její započitatelnost proti jiné, splatné pohledávce) též jako ústavně konformní aproboval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2302/13 ze dne 15. 8. 2013).

Pokud dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3020/2005, pak je třeba odkázat na již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 95/2016, v němž se dovolací soud v obdobné věci závěry citovaného rozhodnutí zabývá, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 3303/16, ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího soudu odmítl.

Za situace, kdy písemnému kompenzačnímu projevu nepředcházela výzva ke splnění pohledávky, je již přezkum závěru o nedoručení kompenzačního projevu nadbytečný, neboť nemůže přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí věci. Brojí-li dovolatel proti zjištění, že písemný zápočet nebyl doručen osobě oprávněné jednat za tehdejšího oprávněného (Rodinná záložna, spotřební a úvěrní družstvo), brojí tím fakticky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, z nichž Nejvyšší soud vychází a nepřísluší mu je přezkoumávat. Hodnocení důkazů pak ani nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud ani nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi obsahem spisu a skutkovými závěry nalézacích soudů.

Nejvyšší soud tedy postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání povinného odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu