20 Cdo 429/2001
Datum rozhodnutí: 13.12.2001
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 429/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. Š., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o návrhu žalobce na obnovu přezkumného řízení ve věci důchodového zabezpečení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Ca 311/92, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2000, č.j. 1 Cao 128/2000-211, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 14. 3. 2000, č. j. 26 Ca 311/92 - 198, jímž Městský soud v Praze nevyhověl návrhu žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení ve věci návrhu na obnovu řízení pravomocně skončeného přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 17. 6. 1991, č. 300 723 469. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že u žalobce nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a to jak vzhledem k výši jeho starobního důchodu, tak i vzhledem ke skutečnosti, že soudní řízení ve věcech důchodového pojištění je osvobozeno od soudních poplatků, takže náklady dovolacího řízení by u žalobce spočívaly pouze v odměně za jeho právní zastoupení advokátem, která v dané věci činí (dle vyhlášky 177/1996 Sb.) 250.- Kč za jeden úkon, k níž je třeba připočíst paušální náhradu ve výši 75.- Kč. Jde tedy o částku, kterou je občan pobírající důchod ve stejné výši jako žalobce schopen uhradit.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které následně doplnil podáním ze dne 8. 1. 2001. Vyjadřuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím a uvádí, že mu nebylo zajištěno právo na hájení zájmů před soudem . Poukazuje na to, že jako starodůchodce utratí měsíčně 50 až 60 % důchodu za léky a že mu po odečtení těchto nákladů nezbývá ani částka ve výši životního minima.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 16. 10. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř. ).

Podle ustanovení § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání. Toto ustanovení představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění nelze o dovolání rozhodnout. Dovolatel sice v projednávané věci není zastoupen advokátem, ani netvrdí, že by měl právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.), není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro zastavení dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10/1997 pod pořadovým číslem 80).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Podle § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. nejsou rovněž naplněny, neboť usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žádosti účastníka řízení o ustanovení zástupce není usnesením ve věci samé.

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou zakotvenou v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z vad vypočtených v § 237 odst. 1 o. s. ř. však dovolatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí výslovně netvrdí; jeho námitku, že mu nebylo zajištěno právo na hájení zájmů před soudem nelze podřadit ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde totiž jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli tedy při rozhodování (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovými čísly 27 a 49). Vlastní rozhodnutí soudu o otázce zastoupení není tudíž postupem soudu v průběhu řízení .

Protože dovolání žalobce není přípustné ani podle jednoho z výše citovaných ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností - podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2001

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu