20 Cdo 428/2003
Datum rozhodnutí: 26.11.2003
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 428/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné obce S., zastoupené advokátem, proti povinným 1) J. M., a 2) B. M., zastoupeným advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. E 1961/2001, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2002, č.j. 15 Co 585/2002-31, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 30. 10. 2002, č.j. E 1961/2001-22, kterým Okresní soud v Tachově zamítl návrh povinných na zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu (nařízeného usnesením ze dne 20. 2. 2002, č.j. E 1961/2001-6, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2002, č.j. 56 Co 106/2002-15). Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že tvrzené okolnosti (výpověď postihla nájemní poměr založený smlouvou z 19. 3. 1992, přičemž nájemní vztah k vyklizovanému bytu odvíjející se od smlouvy z 2. 1. 1994 dosud trvá) nepatří k těm, pro něž nelze ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), exekuční titul (rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 7 C 51/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. 15 Co 288/2001) vykonat. Důsledky nájemní smlouvy, která je datována před vydáním vykonávaného rozhodnutí, mohly být v rámci podmínek pro přivolení k výpovědi nájmu bytu, skončení nájemního vztahu a povinnosti byt vyklidit posuzovány pouze v nalézacím řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní včas dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnili závěr, že nájemní smlouva, kterou uzavřeli s oprávněnou (pronajímatelkou) dne 2. 1. 1994, nemá pro dané řízení žádný význam. Účastníci postupně uzavřeli k témuž bytu dvě nájemní smlouvy, aniž by z pozdější vyplývalo, že se dříve uzavřená zrušuje. Výpověď oprávněné se týkala nájmu založeného smlouvou z 19. 3. 1992, takže nájemní právo k vyklizovanému bytu zřízené pozdější smlouvou trvá a jeho existence způsobuje, že výkon rozhodnutí je nepřípustný. Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o. s. ř.).

Otázku, zda z hlediska ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. může být v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí relevantní okolnost, že účastníci před vydáním rozsudku, jímž bylo přivoleno k výpovědi nájmu bytu, určeno, že nájemní poměr končí uplynutím stanovené výpovědní lhůty, a povinným uloženo byt po uplynutí určené lhůty vyklidit, uzavřeli k témuž bytu dvě nájemní smlouvy, vyřešil odvolací soud souladně se standardní judikaturou. Závěr, že k nájemní smlouvě z 2. 1. 1994 přihlížet nelze, vyplývá (aniž by bylo nezbytné posuzovat důsledky pozdější smlouvy, jíž byl přenechán nájemcům tentýž předmět nájmu, popřípadě její platnost) již z toho, že vykonávaný rozsudek zavazuje k vyklizení předmětného bytu poté, co povinným skončil nájemní poměr bez zřetele k tomu, jaká nájemní smlouva představovala jeho právní důvod.

Jestliže právní otázka, kterou v rámci způsobilého dovolacího důvodu povinní napadli, nevykazuje zásadní význam, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (oprávněné, která by měla na náhradu nákladů řízení nárok, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2003

JUDr. Pavel Krbek, v.r.

předseda senátu