20 Cdo 4249/2009
Datum rozhodnutí: 23.08.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 4249/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Telefónica Czech Republic, a.s. , se sídlem v Praze 4, Michli, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, proti povinnému Ing. A. V. , zastoupenému JUDr. Františkem Sochorem, advokátem se sídlem v Třebíči, Jihlavská Brána 10, pro 4.817,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 Nc 581/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2009, č. j. 12 Co 970/2008-18, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. 3. 2008, č. j. 9 Nc 581/2008-4, jímž okresní soud nařídil exekuci. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že k výhradám povinného, kdy zpochybňuje věcnou správnost zde exekuovaného rozhodnutí, soud v rámci exekuce není v žádném případě oprávněn věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí přezkoumávat.

V dovolání aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti povinný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř. V celém obsahu dovolání pak brojí proti podkladovému rozhodnutí, zejména s odůvodněním, že připojení k internetové stránce se zvýšeným tarifem bylo uskutečněno bez jeho vyžádání a že Český telekomunikační úřad se nikterak nezabýval otázkou, jak může dojít k nechtěnému připojení k internetu bez vědomí uživatele .

Oprávněná navrhla s odůvodněním, že soudům v exekučním řízení nepřísluší posuzovat meritum věci zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. které podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž (vyjma případu o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

V souzené věci však povinný jenž přípustnost dovolání sice odůvodnil zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, avšak pouze obecně (odkazem na tento právní pojem, užitý v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), aniž tedy vymezil právní otázku, pro jejíž řešení by takovýto význam měl být dán tuto svou základní povinnost nesplnil.

Namítá-li zejména, že připojení k internetové stránce se zvýšeným tarifem bylo uskutečněno bez jeho vyžádání, zpochybňuje tím, stejně jako všemi dalšími námitkami, věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu