20 Cdo 4212/2008
Datum rozhodnutí: 18.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 29 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 4212/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné F. S. G., a. s., zastoupené advokátkou, proti povinnému JUDr. J. K., zastoupenému advokátkou, pro 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 6 Nc 5537/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, č. j. 19 Co 561/2005-27, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 7. 2005, č. j. 6 Nc 5537/2005-7, kterým soud nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2000, č. j. 9 C 361/97-29, k vymožení pohledávky ve výši 220.000,- Kč se 17 % úroky z prodlení od 11. 5. 1996 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení ve výši 20.620,- Kč, nákladů oprávněné a nákladů exekuce, exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul je vykonatelný jak po stránce formální, tak po stránce materiální, a že byl řádně doručen opatrovnici povinného. Námitky povinného týkající se namítaného nesplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka, jeho následné nečinnosti, místní nepříslušnosti soudu, který exekuci nařídil, a z důvodu namítaného nedoručení exekučního titulu i námitky týkající se odnětí možnosti jednat před soudem, neshledal odvolací soud v dané fázi řízení relevantními s tím, že takové námitky mohou být uplatněny toliko v řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci samé.

V dovolání, jehož přípustnost (implicitně) opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Exekuční titul považuje za nevykonatelný, jelikož mu nebyl doručen. Uvádí, že již v průběhu roku 2000 oznámil změnu adresy trvalého pobytu a na této adrese se od počátku roku 2000 zdržuje. Pokud soud dne 28. 6. 2000 vydal rozsudek odsuzujícího povinného k plnění, měl tento řádně doručit povinnému, a to nejen na adresu trvalého pobytu, ale i na adresu, kde se fakticky v té době zdržoval, která je poté uváděna jako adresa jeho trvalého pobytu. Má za to, že kdyby tak soud učinil, doručení by bylo účinné a povinný mohl využít svého práva na obranu; ale jelikož se tak nestalo, povinný byl zkrácen na svých právech a neměl možnost podat odvolání. Dále podotýká, že dle § 46 odst. 6 o. s. ř. je známo , že když soud doručuje na adresu trvalého pobytu, je třeba, aby se tam adresát zdržoval. On se však na adrese doručování nezdržoval, což dle jeho názoru prokázal doručenkou, na které je vyznačeno, že adresát na dané adrese nebydlí . Tato informace navíc byla oprávněné známa. Otázku zásadního právního významu tak spatřuje ve skutečnosti, že není pravdou , že po celou dobu řízení nebyl jeho pobyt znám. Dále namítá místní nepříslušnost Okresního soudu v Mladé Boleslavi, který exekuční titul vydal, když povinný měl v den zahájení řízení prokazatelně hlášenou jinou adresu trvalého pobytu, a to na P. Povinný dále spatřuje vadu řízení v okolnosti, že mu byla z důvodu neznámého pobytu dne 2. 6. 2000 ustanovena opatrovnice, která je však vyšší soudní úřednicí a povinný se domnívá, že § 29 odst. 3 o. s. ř (nesprávně uveden § 27 odst. 3 o. s. ř.), který uvádí osoby, jež mohou být ustanoveny opatrovníkem fyzické osoby, jejíž pobyt není znám, nemá na mysli osoby zaměstnané u soudu. Navíc ustanovená opatrovnice neučinila nic na obranu povinného. Protože z výše uvedených důvodů se podkladový rozsudek nemohl stát vykonatelným, povinný navrhl, aby dovolací soud obě napadená usnesení zrušil.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou s to založit námitky podřaditelné důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Stejně tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat také proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je (srov. dikci první věty ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., kde se říká, že tento dovolací důvod lze uplatnit jen, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.) k založení přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. důvodem nezpůsobilým.

Dovolatel zpochybnil závěr, že k exekuci navržený rozsudek je vykonatelný. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném řízení šlo především o zjištění, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo řádně doručeno opatrovnici povinného, která mu byla v rámci nalézacího řízení ustanovena. Nesprávnost, případně neúplnost tohoto skutkového zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za použití druhého z uvedených důvodů dovolatel namítá (implicitně) nesprávnost zjištění odvolacího soudu, že podkladové rozhodnutí bylo řádně doručeno a stalo se vykonatelným.

I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastních skutkových zjištěních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací (dovolatel v podstatě nenamítá nedoručení podkladového rozhodnutí opatrovnici, ale jeho nedoručení jemu coby osobě opatrovníkem zastoupené). Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako okolnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však jak již bylo uvedeno přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 238a odst. 2 o. s. ř.) založit nemohou.

K námitkám dovolatele ohledně nedostatečného zjištění bydliště soudem prvního stupně, a s tím související ustanovení opatrovníka dovolateli coby účastníku, jehož pobyt není znám, stejně jako námitky, že takto ustanovený opatrovník nedostatečně hájil jeho zájmy, dovolací soud podotýká, že okolnost, že řízení předcházející vydání k exekuci navrženého rozhodnutí bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení exekučního. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil ve svém usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, námitkou, že v soudním řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., ač šetření pobytu účastníka nebylo úplné, se soud v řízení o výkon rozhodnutí zabývat nemůže. Podobně je tomu i u námitky místní nepříslušnosti soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, neboť jak již bylo řečeno - případná vada nalézacího řízení nezakládá současně vadu řízení exekučního. Na uvedené usnesení, jakož i na další judikaturu v něm uvedenou (usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98 a z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 a 6/2002 pod poř. č. 123 a 105) Nejvyšší soud v této věci odkazuje.

Z výše uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou, a tedy nezpůsobilé mít zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2008

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.

předsedkyně senátu