20 Cdo 417/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 254 odst. 2 o. s. ř., § 35 odst. 5 předpisu č. 120/2001Sb., § 155 odst. 1 o. s. ř.



20 Cdo 417/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Váš nový dům s. r. o. , se sídlem v Hartmanicích, Dobrá Voda 7, identifikační číslo osoby 27972691, zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, proti povinné BENREA 21, s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Náchodská 102/232, identifikační číslo osoby 27982831, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, pro 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 74 EXE 3977/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2015, č. j. 14 Co 286/2015-398, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 8. 6. 2015, č. j. 74 EXE 3977/2010-371, kterým Okresní soud Plzeň-město uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné na nákladech exekuce částku 153 246,50 Kč (výrok I.) a dále jí uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Ing. Jiřímu Proškovi, Exekutorský úřad Plzeň-město, na nákladech exekuce částku 15 507 Kč (výrok II.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že před vydáním napadeného usnesení soud prvního stupně rozhodl o zastavení exekuce z důvodu, že exekuční titul (rozhodčí nález JUDr. Tomáše Macha ze dne 9. 7. 2010, č. j. RSAH 501/10-3) byl po nařízení exekuce zrušen. Dodal, že podání dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2015, č. j. 61 Co 295/2014-327, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce a rozhodnuto o povinnosti oprávněné zaplatit náklady povinné a soudnímu exekutorovi, jejichž výše bude stanovena v samostatném rozhodnutí, nebrání projednání odvolání proti rozhodnutí, jež se již vztahuje ke konkrétně stanovené výši nákladů. Odvolací soud dospěl k závěru, že výše nákladů povinné i soudního exekutora byla určena správně, proto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Oprávněná v dovolání namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a že závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; současně odvolacímu soudu vytýká, že se v důsledku nesprávného právního posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že proti usnesení Krajského soudu ze dne 6. 2. 2015, č. j. 61 Co 295/2014-327, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce a povinnosti oprávněné zaplatit náklady exekuce, podala dovolání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3177/2012, dovodila, že rozhodnutí o konkrétní výši nákladů řízení je existenčně závislé na rozhodnutí o zastavení exekuce a rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolací soud měl proto odvolací řízení přerušit a vyčkat na rozhodnutí o dovolání ve výše zmíněné věci. Neprodlenou exekucí může být oprávněná bezprostředně ohrožena, současně s tím může být ohrožena její podnikatelská činnost. Navrhla proto, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako vykonatelnost usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 6. 2015, č. j. 74 EXE 3977/2010-371.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen o. s. ř. .
Dovolání je přípustné, neboť Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkou, zda podání dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti oprávněného hradit povinnému náhradu nákladů exekučního řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, je důvodem k přerušení odvolacího řízení, v němž je rozhodováno o konkrétní výši těchto nákladů.
Dovolání není důvodné.
Podle § 271 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dojde-li k zastavení exekuce, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům jejím prováděním vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo; dále soud rozhodne též o nákladech exekuce ve smyslu § 87 exekučního řádu.
Podle § 155 odst. 1 věty druhé části za středníkem o. s. ř., jež se přiměřeně užije též na usnesení (§ 167 odst. 2 o. s. ř.), rozhoduje-li soud ve věci samé, může rozhodnout pouze o základu náhrady nákladů řízení a její konkrétní výši určit následně v samostatném usnesení. Takto může soud postupovat v případě, kdy v době konečného rozhodnutí nelze přesně určit výši nákladů řízení soud v usnesení, jímž se řízení končí (zde v usnesení, jímž exekuci zastavuje), vysloví, zda a v jakém poměru je účastník povinen nahradit druhému účastníku náklady řízení a konkrétní určení výše těchto nákladů (vyčíslení) vyhradí dodatečnému rozhodnutí. Při určení výše nákladů řízení ve smyslu § 155 odst. 1 o. s. ř. samostatným usnesením již nelze o základu nároku opětovně rozhodovat a vydané rozhodnutí o něm, tedy rozhodnutí o tom, kdo, případně v jaké části je povinen nahradit náklady řízení, měnit [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 6 Cz 60/68 (uveřejněné pod číslem R 6/69 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2475/2013].
Podle § 35 odst. 5 věty první exekučního řádu exekuční řízení nelze přerušit, nestanoví-li tento nebo zvláštní právní předpis jinak.
Citované ustanovení je třeba vykládat tak, že pokud se zákaz přerušení vztahuje na exekuční řízení , tím spíše se uplatňuje ve všech jeho jednotlivých fázích, včetně rozhodování o nákladech exekučního řízení a nákladech exekuce (v to zahrnuje rovněž příslušné řízení odvolací), a to přestože již exekuce byla skončena. V případě výkonu rozhodnutí je pak nepřípustnost přerušení zřejmá ze samotného znění ustanovení § 254 odst. 2 věty první o. s. ř., dle něhož při výkonu rozhodnutí nelze přerušit řízení z důvodů uvedených v části třetí o. s. ř.
Nelze rovněž přehlédnout, že rozhodnutí o konkrétní výši nákladů je přímo závislé na rozhodnutí o uložení povinnosti hradit náklady řízení; zrušil-li by dovolací soud usnesení, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti hradit náklady, pak by současně zrušil i rozhodnutí o výši těchto nákladů (§ 243c odst. 2 věty třetí o. s. ř.). V projednávané věci dovolací soud následně dovolání oprávněné proti rozhodnutí, jímž byla povinnost k náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce uložena, odmítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4561/2015).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je (byť z jiného, ze zákona přímo vyplývajícího, důvodu) správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání oprávněné bylo zamítnuto a povinné žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. ledna 2017


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu