20 Cdo 416/2006
Datum rozhodnutí: 27.02.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 416/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Městského úřadu K., zastoupeného advokátkou, proti povinným 1) J. J., 2) P. J. a 3) J. J., vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 17 Nc 2547/2005, o dovolání oprávněného a Mgr. L. N., soudního exekutora, proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 29. 9. 2005, č. j. 13 Co 383/2005-20, takto:


I. Usnesení Krajského soudu v Plzni z 29. 9. 2005, č.j. 13 Co 383/2005-20, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.


II. Dovolání soudního exekutora Mgr. L. N. se odmítá.


Odůvodnění:


Usnesením ze 4. 5. 2005, č.j. 17 Nc 2547/2005-5, okresní soud nařídil exekuci k vymožení povinnosti vyklidit do 30. 10. 2004 objekt rodinný dům č.p. 107... , uložené povinným rozhodnutím stavebního úřadu podle § 96 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen stavební zákon ), tedy proto, že to úřad považoval za nutné k provedení jím nařízených neodkladných zabezpečovacích prací.


Krajský soud k odvolání povinných rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že podkladové správní rozhodnutí protože oprávněný nedoložil zajištění bytové náhrady pro povinné, a to ani pronajímatelkou (vlastnicí nemovitostí) ani obcí dosud není vykonatelné. Svůj závěr o nevykonatelnosti titulu odvolací soud vyvodil z názoru, že má-li vlastnice nemovitostí (pronajímatelka) povinnost zajistit povinným, jejichž nájemní vztah dosud trvá, plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 a násl. občanského zákoníku), pak není-li v jejích možnostech zajistit povinným bytovou náhradu je její povinností vyplývající z ustanovení § 96 odst. 4 stavebního zákona ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb., aby o zajištění této náhrady požádala obec.


V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen o.s.ř. /), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti titulu. Kromě argumentace ustanovením § 52 odst. 2 správního řádu (jež je podle něj nutno aplikovat jako ustanovení předpisu obecného, jelikož stavební zákon speciální úpravu vykonatelnosti rozhodnutí neobsahuje), podle kterého je rozhodnutí vykonatelné a o tento případ jde v souzené věci byl-li tomuto rozhodnutí odňat odkladný účinek, dovolatel zejména s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1131/99 namítá, že ustanovením § 96 odst. 4 ani žádným jiným ustanovením stavebního zákona se ve veřejnoprávním vztahu založeném rozhodnutím stavebního úřadu občanskoprávní (tedy soukromoprávní) povinnost zajistit bytovou náhradu nezakládá .


Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.


Předně zde je zásadní, obecný důvod, proč je nutno právní posouzení věci považovat za nesprávné. Dovodil-li totiž odvolací soud závěr o nevykonatelnosti titulu ze zjištění, že oprávněný nedoložil zajištění bytové náhrady pro povinné , pochybil v tom, že na vykonávané rozhodnutí nahlížel jako na titul, jímž bylo splnění povinnosti k vyklizení vázáno na zajištění náhrady, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Nazíráno z tohoto pohledu je situace v předmětné věci obdobná té, jež by nastala, kdyby exekuční soud (který samozřejmě není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost titulu) při nařizování výkonu soudního rozhodnutí postupoval bez opory v obsahu titulu, a tedy nesprávně podle § 343 a násl. namísto správných ustanovení § 340 až 342 o.s.ř. V tomto ohledu je tedy opodstatněná dovolací námitka, odůvodněná poukazem na ustanovení § 52 odst. 2 správního řádu, že byla-li povinnost k vyklizení vázána na lhůtu určenou pouze /a jedině/ datem (do 30. 10. 2004), a byl-li případnému odvolání proti titulu z 5. 8. 2004 odňat odkladný účinek, je rozhodnutí vykonatelné dnem 1. 11. 2004.


Kromě toho zde je další důvod, proč rozhodnutí, odůvodněné poukazem na ustanovení § 687 a násl. občanského zákoníku a § 96 odst. 4 stavebního zákona ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb. nutno považovat ze nesprávné. V rozsudku z 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2002 pod poř. č. 14, totiž Nejvyšší soud kromě závěru, že požadavek, aby soud uložil povinnost zajistit bytovou náhradu může uplatnit ten, kdo má povinnost byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu zdůraznil, že rozhodnutí o vyklizení stavby podle § 96 stavebního zákona nezakládá pronajímateli občanskoprávní povinnost zajistit nájemci bytovou náhradu.


V odůvodnění (viz třetí a čtvrtý odstavec strany 67/127) citovaného rozsudku Nejvyšší soud též výslovně uvedl, že pro veřejnoprávní vztahy vyplývající např. z ustanovení § 87 odst. 1, § 88 odst. 1, 2 a § 94 stavebního zákona (o kterýžto případ, totiž nařízení zabezpečovacích prací, jde v souzené věci) nelze z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb. (kromě toho, že pronajímatel může při zajišťování náhradního bydlení pro nájemce též požádat o součinnost obec) již dále dovodit nic, a tedy ani povinnost k zajištění bytové náhrady. Dále pak Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutím o vyklizení stavby podle § 96 stavebního zákona, jež je pro právní postavení účastníků řízení věcně určující, nebyly založeny vztahy soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní, z nichž občanskoprávní nároky vyvozovat nelze. Již proto, uzavřel v judikátu Nejvyšší soud, není ani významné, že čtvrtý odstavec ustanovení § 96 uvádí, že jde-li o stavbu obsahující byty, vyrozumí stavební úřad obec, a že při zajištění bytové náhrady se postupuje přiměřeně podle zvláštního předpisu, jímž je dle poznámky pod čarou zákon č. 102/1992 Sb.; občanskoprávní povinnost zajistit bytovou náhradu se tím nezakládá.


Protože odvolací soud dovodil-li formální nevykonatelnost titulu dospěl k závěru odlišnému, je jeho právní posouzení věci nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř); jelikož na tomto posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).


Shora uvedené usnesení odvolacího soudu napadl také soudní exekutor, jenž dovolání směřoval výlučně proti výroku III., vztahujícímu se k náhradě nákladů exekuce.


Dovolání v této části není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.


Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení, a tedy ani rozhodnutí o nákladech exekuce (§ 87 odst. 1, § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) v jejich taxativních výčtech uvedeno není.


Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však uvedené usnesení není (k pojmu věc sama srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88).


Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. února 2007


JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.


předseda senátu