20 Cdo 409/2009
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb.




20 Cdo 409/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Telefónica 02 Czech Republic, a. s. , se sídlem v Praze 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, proti povinné J. B. , zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, pro 18 779,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. Nc 4498/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2008, č. j. 17 Co 167/2008-37, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 27. 3. 2008, č.j. Nc 4498/2004-27, kterým okresní soud zamítl návrh na zastavení exekuce. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá podle příslušných hmotněprávních ustanovení promlčení (jde o soukromoprávní vztah), a proto nelze použít ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů dále jen správní řád - při exekuci rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno.

V dovolání jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ) povinná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že má po právní stránce zásadní význam. Soudům vytýká, že nesprávně aplikovaly § 71 odst. 3 správního řádu. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o neuplatnitelnosti tohoto ustanovení při exekuci rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, kterým je uložena povinnost k úhradě telekomunikačních nedoplatků. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, na něž odkazují soudy obou stupňů, považuje za nesprávné a s ohledem na dosavadní třicetiletou konstantní judikaturu i v rozporu s právem na spravedlivý proces. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení soudu prvního i druhého stupně zrušil.

Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o. s. ř.).

Povinná sice argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, uvedla, avšak hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak správně uvedl odvolací soud v napadeném rozhodnutí, obecně přijímaný výklad ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu uplatňovaný dovolatelkou, byl v případech, o který jde i v dané věci radikálně změněn usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2005, pod č. 82. V tomto rozhodnutí, na něž dovolací soud v plném rozsahu odkazuje, dospěl soud k závěru, že při soudním výkonu (exekuci) rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo oprávněnému přiznáno právo, podléhající podle příslušných hmotněprávních ustanovení promlčení, se ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu nepoužije. Nelze-li na jeho exekuci vztáhnout ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, nejsou v důsledku dány podmínky pro zastavení nařízené exekuce z důvodu uplynutí tříleté prekluzivní lhůty tam stanovené.

Rozhodl-li odvolací soud v souladu s tímto názorem, nelze dovolatelčiny námitky považovat za způsobilé pro závěr, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněné podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu