20 Cdo 4087/2009
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., předpisu č. 20/2000Sb.




20 Cdo 4087/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné JOKA Agentura, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Střížkovská 8/9, identifikační číslo osoby 25143956, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605/6, proti povinné M. F. , zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, prodejem movitých věcí, pro 27 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 649/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009, č. j. 37 Co 67/2009-39, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009, č. j. 37 Co 67/2009-39, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil usnesení ze dne 1. 11. 2004, č. j. 26 E 649/2004-4, jímž soud prvního stupně nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 19. 5. 1994, č. j. 5 Cm 24/94-11, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 27.000,- Kč s 6% úroky z prodlení od 1. 12. 1993 do zaplacení, směnečné odměny 90,- Kč a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 2.304,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné, tak, že návrh na nařízení zamítl (výrok I.), a oprávněné uložil nahradit povinné náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 7.445,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce povinné (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že oprávněná (ač měla přisouzenou pohledávku nabýt dražbou ze dne 23. 12. 2003) není legitimována k podání návrhu na výkon rozhodnutí, neboť neprokázala přechod práva ze směnečného platebního rozkazu. Svůj závěr odůvodnil tak, že pohledávka byla exekučním titulem přiznána nikoli oprávněné, ale žalobci Zelenina Brno, s. p. v likvidaci, a oprávněná ani přes výzvu soudu nedoložila listiny, podle nichž by bylo možno ztotožnit vymáhanou částku vyplývající ze směnečného platebního rozkazu (jenž nabyl právní moci 17. 6. 1994) s některou ze 7 pohledávek za M. F., uvedených v přílohách ke smlouvě o postoupení pohledávek, uzavřené 13. 12. 1995 mezi původním oprávněným Zelenina Brno, s. p. v likvidaci a Pramenem Praha, s. p. v likvidaci.

Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) a § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ). Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř.). Prosazuje názor, že na ni právo z exekučního titulu přešlo. Předně vytýká odvolacímu soudu, že se nedostatečně vypořádal s předloženými listinnými důkazy (poukázala na to, že v odůvodnění napadeného usnesení se uvádí, že předložený seznam pohledávek Zeleniny Brno obsahuje 7 pohledávek za M. F., zatímco seznam jich obsahuje 12). Nesouhlasí se závěrem, že vymáhanou částku nelze ztotožnit s žádnou z postoupených pohledávek. Není rozhodující, postupuje-li se pohledávka podle faktur nebo podle soudních rozhodnutí, věřitel má právo navrhnout výkon rozhodnutí i na nižší částku a dlužník je povinen prokázat, že část dluhu již uhradil. Dále vytýká, že odvolací soud nad rámec odvolacích důvodů povinné sám doplnil dokazování vyžádáním dalších listin a dospěl z nich k odlišnému skutkovému zjištění oproti soudu prvního stupně, měl tedy jeho rozhodnutí zrušit a vrátit věc s právním názorem k dalšímu řízení, takto však zbavil dovolatelku možnosti řádného opravného prostředku. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen o. s. ř. (srov. Část první, Čl. II. Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Protože dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) k případným vadám ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem) a jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou jinou vadou řízení, jež je v dovolacím řízení relevantní, i kdyby nebyla dovoláním namítána, dané odvolací řízení vskutku trpí.

V usnesení ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 10, ročník 2005 pod č. 166, Nejvyšší soud vyložil, že ačkoli odvolací řízení ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) je ovládáno zásadou úplné apelace (§ 254 odst. 4 o. s. ř.), i pro ně platí, že k novým skutečnostem smí odvolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže byly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.).

Okolnosti převodu vymáhané pohledávky mají povahu skutkovou. Odvolací soud otázku totožnosti opakovaně postupované pohledávky sice posuzovat mohl, ale jen tehdy, pokud by byla tato skutečnost v odvolacím řízení zpochybněna. Povinná však v odvolání ani v doplňujících podáních (viz č. l. 10, 13, 23, 24 spisu) nečinila sporným skutečnost, že oprávněná přisouzenou pohledávku nabyla (sama naopak uvedla, že oprávněná předmětnou pohledávku v roce 2003 vydražila), pouze vytýkala, že jí změna vlastníka nebyla oznámena, že oprávněná záměrně čekala na konec promlčecí doby, aby navýšila příslušenství /a jen v souvislosti s tím uvedla, že oprávněná není aktivně legitimována/, a že pohledávka měla zaniknout následnou privativní novací a podpisem nové směnky (jež však - jak sama povinná tvrdí byla rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. 12. 1997, č. j. 5 Cm 155/97-71, soudem shledána za absolutně neplatnou). Jestliže se tedy odvolací soud zabýval tím, zda přisouzená pohledávka, byla původním vlastníkem (žalobcem) platně postoupena, tj. skutečností odvoláním nezpochybněnou, navíc za situace, kdy pohledávku měla oprávněná nabýt dražbou dne 23. 12. 2003 (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1694/2008), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2434/2009, nebo usnesení ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3384/2008).

Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí, aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2011

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu