20 Cdo 4017/2007
Datum rozhodnutí: 05.02.2009
Dotčené předpisy: § 159a odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb.




20 Cdo 4017/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné T. O. C. r., a. s., proti povinnému Mgr. V. M., zastoupenému advokátkou, pro 129.768,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 11 Nc 5327/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 27 Co 638/2006-32, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeném rozhodnutí krajský soud potvrdil v odvoláním napadených výrocích usnesení okresního soudu ze dne 9. 1. 2006 , č. j. 11 Nc 5327/2005-13, jímž soud prvního stupně nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Č. t. ú., odboru pro oblast P. pracoviště B., ze dne 6. 10. 1998, č. j. 140228/98-631, k vymožení pohledávky ve výši 129.768,40 Kč s 17% úroky z prodlení od 3. 9. 1998 do zaplacení a nákladů exekuce, exekuci na majetek povinného, a jejím provedením pověřil JUDr. Z. Z., soudního exekutora. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení, a proto nelze použít ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů dále jen správní řád - při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno. Neshledal důvodnou námitku povinného, že by správní rozhodnutí, jež je exekučním titulem, nebylo možné vykonat z důvodu uplynutí lhůty v tomto ustanovení uvedené.

Povinný napadl usnesení dovoláním, v němž vyslovuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o neuplatnitelnosti § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Č. t. ú., kterým je uložena povinnost k úhradě telekomunikačních nedoplatků. Namítá, že usnesení Okresního soudu Praha východ ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. E 63/2001-56, vycházelo z konstantní judikatury, kdy se uplatnila aplikace ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu a v něm uvedená promlčecí lhůta, a zpětné vztažení výkladu Nejvyššího soudu uplatněného ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, na rozhodnutí z roku 1998 značně poškozuje dovolatele a je v rozporu se zásadou právní jistoty občanů. Dále namítá, že odvolací soud se věcí nezabýval s ohledem na ustanovení § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), když při své argumentaci nevzal v úvahu námitku, že ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu Praha východ ze dne 10. 8. 2004, jímž byl nařízený výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného zastaven. Dovolatel má za to, že se v daném případě jedná o věc totožnou, neboť se jedná o stejný nárok založený totožným rozhodnutím ( ), stejný předmět řízení, totožné účastníky a totožné skutečnosti . Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudu prvního i druhého stupně zrušil.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, ale hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno.

Obecně přijímaný výklad ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu uplatňovaný dovolatelem, byl v případech, o který jde i v dané věci radikálně změněn usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněným v časopise Soudní judikatura 5/2005 pod č. 82. V tomto rozhodnutí, jehož závěrů a v tom se dovolatel mýlí, dovozuje-li opak lze využít i na exekuci titulů vydaných přede dnem 16. 2. 2005 a na nějž dovolací soud v plném rozsahu odkazuje, dospěl velký senát Nejvyššího soudu k závěru, že při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo oprávněnému přiznáno právo, podléhající podle příslušných hmotněprávních ustanovení promlčení, se ustanovení § 71 odst. 3 zákona správního řádu nepoužije. Nelze-li na jeho výkon vztáhnout ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, nejsou v důsledku dány podmínky pro zastavení nařízené exekuce z důvodu uplynutí tříleté prekluzivní lhůty tam stanovené.

Dovolatelova námitka překážky věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst.5 o. s. ř.), kterou se odvolací soud vůbec nezabýval, založit přípustnost dovolání taktéž nemůže, jelikož k vadě řízení podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. soud přihlédne, stejně jako k některým dalším tzv. zmatečnostním vadám, jen v případě o který zde ovšem (viz výše) nejde kdy je dovolání přípustné. Samotná vada podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy (od 1. 1. 2001) způsobilým dovolacím důvodem není; je však důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce oprávněného podal proti povinnému na základě téhož exekučního titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a že usnesením Okresního soudu Praha východ ze dne 10. 8. 2004, č. j. E 63/2001-56, byl výkon rozhodnutí zastaven podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že podkladové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu nelze vykonat po uplynutí tříleté lhůty stanovené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o právním řízení (správní řád), je třeba připomenout, že překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, došlo-li ke změně rozhodovací praxe soudů při řešení rozhodné právní otázky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008), v souzené věci otázky, jakému režimu podléhá právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby.

Protože však napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. února 2009

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu