20 Cdo 3963/2008
Datum rozhodnutí: 18.03.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 3963/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné E., s. s r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému J. V., pro částku 510.970,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 11995/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 27.10.2005, č.j. 17 Co 209/2005-28, takto:





Usnesení Městského soudu v Praze z 27.10.2005, č.j. 17 Co 209/2005-28, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 23.3.2005, č.j. 13 Nc 11995/2005-6, se ruší a věc se obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 23.3.2005, jímž obvodní soud zamítl návrh na nařízení exekuce (rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze z 23.11.1995, č.j. 10 Cm 88/92-74, kterým byl povinný zavázán zaplatit tehdejšímu žalobci podniku Z., s.p. v likvidaci, částku 510.970,10 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 34.070,- Kč). Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil konstatováním , že listina označená jako (viz č.l. 26) saldokonto odběratele , obsahující identifikaci kromě jiných i titulem přisouzené a nyní vymáhané pohledávky původního žalobce za povinným, jež měla být součástí smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako postupitelem a podnikem P., s.p. v likvidaci, jako postupníkem nemá úředně ověřené podpisy, a že datum v této listině uvedené (22.4.1999) neodpovídá datu uvedenému v postupní smlouvě (10.2.1999). Z tohoto zjištění pak odvolací soud vyvodil závěr o nedostatku průkazu přechodu práva ze žalobce na oprávněnou ve smyslu ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř. Zásadní právní význam přisuzuje napadenému rozhodnutí předně proto, že je v něm dle jejího názoru v rozporu s judikaturou řešena otázka, zda je nutno prokazovat ve smyslu § 36 exekučního řádu přechody práv mezi předešlými subjekty, pokud následně dojde k původnímu nabytí (dražbou) a původní nabyvatel (vydražitel), podávající návrh na nařízení exekuce, prokáže původní nabytí ; za právně významné považuje dovolatelka dále řešení otázky, zda je při převodu pohledávek nutno specifikovat všechny pohledávky v příloze smlouvy i v případě, že se převádí všechny pohledávky a majitel těchto převáděných pohledávek je stejný, když se mění pouze hospodařící subjekt. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu, že neprokázala (v ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu předepsaným způsobem) přechod práva, ačkoli oprávněná tvrdila (a podle jejího názoru prokázala) nabytí vlastnictví k vymáhané pohledávce jejím vydražením podle § 30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách.


Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že je v něm zodpovídána otázka dosavadní judikaturou výslovně neřešená (ta, na kterou poukazuje dovolatelka, argumentuje-li rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cdo 31/92, uveřejněným pod R 64/1995 /nejde tedy o dvě různá rozhodnutí/, je nepoužitelná, jelikož uvedený rozsudek se vztahuje k dražbám podle zákona č. 427/1990 Sb., zatímco v dané věci jde o dražbu podle předpisu jiného, totiž zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách /viz níže/).


Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu implicitně zaujatý názor odvolacího soudu, že případný nedostatek průkazu přechodu či převodu práva (z osoby, jíž bylo plnění přiznáno titulem, na subjekt další) je relevantní i tehdy, jestliže oprávněný (v procesněprávním smyslu, tedy ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce) svůj návrh odůvodňuje nabytím práva příklepem ve veřejné dražbě.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i a o tento případ jde v souzené věci procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).





Dovolání je (přes nesprávný odkaz na judikaturu vztahující se k dražbám podle zákona č. 427/1990 Sb., viz výše) důvodné.


V odůvodnění rozsudku z 2.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 2062/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2009, pod poř. č. 16, Nejvyšší soud připomenul, že podle § 2 písm. j) zákona č. 26/2000 Sb. se příklepem rozumí úkon licitátora spočívající v klepnutí kladívkem, jímž dochází za stanovených podmínek k přechodu vlastnického či jiného práva k předmětu dražby; Nejvyšší soud dále zdůraznil, že na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (na vydražitele), nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby jak k tomu dochází například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (zde se odkazuje na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněném pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) na základě smlouvy, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora (srov. § 2 písm. a/ zákona o veřejných dražbách).


Z tohoto ustanovení, vykládaného v souvislosti s ustanovením § 30 odst. 1 téhož zákona (podle kterého uhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu) plyne, že nabytí vlastnictví udělením příklepu v dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb. je z pohledu ustanovení § 36 odst. 3, 4 exekučního řádu přechodem práva vyplývajícím přímo z právního předpisu, a tedy nevyžadujícím průkaz listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem, postačí tudíž nelegalizované potvrzení o nabytí vlastnictví k předmětu dražby vydané podle ustanovení § 31 zákona č. 26/2000 Sb.


Protože jde o originární způsob nabytí vlastnictví (srov. např. Knapp, V. a kol., Občanské právo hmotné. Codex Praha 1995, svazek I, s. 221) pozbývá právního významu okolnost, zda způsobem předepsaným v ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu byly prokázány převody vlastnictví vymáhané pohledávky mezi některými právními předchůdci (nebo snad předchůdci ?) oprávněné, případně mezi původním žalobcem, jemuž byla nyní vymáhaná pohledávka přiznána titulem, a jeho právním nástupcem.


Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí (na rozdíl od posouzení otázky, kterou oprávněná předložila k dovolacímu přezkumu jako v pořadí druhou) spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. března 2009


JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.


předseda senátu