20 Cdo 3913/2016
Datum rozhodnutí: 05.01.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění od 01.04.2012 do 30.11.2016, § 7 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění od 01.04.2012



20 Cdo 3913/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4 Michle, Želetavská č. 1525/1, identifikační číslo osoby 158 86 492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Perlová č. 371/5, proti povinné H. H. (dříve O.), zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě Mariánské Hory, Mojmírovců č. 41, pro 74 197 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 EXE 418/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 17 Co 94/2016-177, takto:

Dovolání se zamítá .

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 6. 1. 2016, č. j. 15 EXE 418/2015-137, zastavil exekuci k vymáhání pohledávky podle rozhodčího nálezu vydaného dne 6. 3. 2014 rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem, se sídlem v Brně, Bauerova 10, sp. zn. U 471/2013 (výrok I.), oprávněné uložil zaplatit povinné k rukám jejího zástupce na nákladech exekučního řízení 11 750 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.) a současně zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Petru Kociánovi, Exekutorský úřad Brno - venkov, na nákladech exekuce 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.). Dospěl k závěru, že vykonávaný rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, neboť byl vydán rozhodcem, který svoji pravomoc odvozoval od netransparentní rozhodčí doložky obsažené ve všeobecných podmínkách, tvořící nedílnou součást smlouvy o financování č.1251403076 ze dne 24. 6. 2010, na kterou je výslovně v rozhodčí žalobě odkázáno. Dále uzavřel, že jiná rozhodčí doložka či smlouva v rozhodčím spise obsažena nebyla, a proto měl za nadbytečné k návrhu oprávněné provádět důkaz rozhodčí smlouvou ze dne 17. 2. 2013, kterou neměl rozhodce v době posuzování své pravomoci k dispozici.

Krajský soud v Praze (též odvolací soud) v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně a exekuci nezastavil. Uvedl, že okresní soud pochybil, neprovedl-li důkaz rozhodčí smlouvou ze dne 17. 2. 2013, která byla oprávněnou k důkazu předložena. Odvolací soud pochybení napravil a tento důkaz u jednání provedl. Uzavřel, že mezi účastníky byla platně a v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu sjednána rozhodčí smlouva, která ve věci sporů mezi účastníky vyplývajícími ze smlouvy ze dne 24. 6. 2010, č. 1251403076, svěřila zcela transparentně pravomoc rozhodci Mgr. Michalu Wiedermannovi, tj. rozhodci ad hoc, resp. dále rozhodci JUDr. Ing. Pavlu Fabianovi, případně obecným soudům. Uvedením chybného odkazu žalobcem v rozhodčí žalobě na dřívější rozhodčí doložku a rozhodcem převzatý chybný odkaz, nemůže znamenat vyloučení pravomoci rozhodce. Její existenci je naopak nutno dovodit na základě tvrzené a prokázané skutečnosti.

Povinná v dovolání namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení právní otázky zkoumání pravomoci rozhodce v exekučním řízení z jiné (později uzavřené) rozhodčí doložky (smlouvy), která rozhodci oprávněnou před vydáním rozhodčího nálezu k posouzení předložena nebyla a ani se o její existenci v rozhodčí žalobě nezmínil. Oprávněná s rozhodčí smlouvu ze dne 17. 2. 2013 poprvé argumentovala až v řízení o zastavení exekuce, více než rok po skončení rozhodčího řízení. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen zákon o rozhodčím řízení ) rozhodci posuzují svou pravomoc na základě rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena. Pravomoc rozhodce je dána na základě vzájemné dohody stran a je nutné ji prokázat, což vyplývá i z komentářové literatury k tomuto ustanovení. Rozhodce nemá povinnost pátrat, zda existuje jiná rozhodčí smlouva. S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu dovolatelka měla za rozhodující rozhodčí doložku ze dne 24. 6. 2010, která určovala rozhodce netransparentním způsobem, a pokud rozhodce rozhodčí nález vydal, posoudil nesprávně svou pravomoc. Jím vydaný rozhodčí nález tak nemůže být platným exekučním titulem .

Navrhla, aby dovolací soud usnesení okresního soudu potvrdil, popř. usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 dále o. s. ř. (srov. část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou osobou [účastnicí exekučního řízení - § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále ex. ř. ] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že směřuje proti rozhodnutí, do něhož je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (a to, zda pravomoc rozhodce založila platná rozhodčí smlouva, která mu nebyla před vydáním rozhodčího nálezu předložena, uzavřená mezi smluvními stranami následně po vzniku smluvního vztahu ze smlouvy o financování, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné smluvní podmínky, obsahující neplatně uzavřenou rozhodčí doložku, kterou rozhodce k posouzení měl), dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady dovolatelkou nebyly tvrzeny ani se z obsahu spisu nepodávají.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016 (dále též jen zákon č. 216/1994 Sb. ), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění od 1. 4. 2012 má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.


V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že oprávněná s povinnou uzavřela smlouvu o financování ze dne 24. 6. 2010, č. 1251403076, jejíž součástí byly i všeobecné podmínky oprávněné pro poskytování financování a v rámci níž se účastníci dohodly, že majetkové spory vzniklé v souvislosti s touto smlouvou budou rozhodovány podle platného práva ČR rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při České leasingové a finanční asociaci. V rozhodčím řízení bude postupováno podle zákona č. 216/1997 Sb. s přiměřenou aplikací o. s. ř., v souladu se shodnými návrhy obou sporných stran a ve smyslu § 19 zákona č. 216/1994 Sb. postupy určenými rozhodcem, který k tomu využívá Doporučených procedurálních zásad vypracovaných Českou leasingovou a finanční asociací, platných ke dni podpisu smlouvy o financování (publ. http//www.clfa.cz), na jejichž znění se účastníci dohodli. Dále se obě smluvní strany dohodly, že spor bude rozhodnut mimo ústní jednání, nerozhodne-li rozhodce jinak, a dále, že rozhodčí nález nebude obsahovat odůvodnění, byl-li vydán bez ústního jednání.

Dále účastníci uzavřely dne 17. 2. 2013 , tj. před zahájením rozhodčího řízení (12. 9. 2013), samostatnou rozhodčí smlouvu, v níž se strany dohodly na řešení všech svých sporů ze smlouvy o financování č. 125140307 ze dne 24. 6. 2010 či v souvislosti s ní, tak, že budou rozhodovány s konečnou platností jedním rozhodcem určeným podle článku II, odst. 1 (dále jen rozhodce ) v rozhodčím řízení. Podle článku II, v prvém pořadí byl stranami určen rozhodce Mgr. Michal Wiedermann, vedený též v seznamu rozhodců Ministerstvem spravedlnosti. Pro případ, že by rozhodce č. 1 byl vyloučen nebo pokud by rozhodce č. 1 projednání a rozhodnutí věci odmítl, pokud by rozhodce č. 1 zemřel či nesplňoval předpoklady stanovené obecně závaznými právními předpisy pro výkon funkce rozhodce, se strany dohodly, že rozhodcem bude JUDr. Ing. Pavel Fabian, ( rozhodce č. 2 ). Pro případ, že by i v případě u shora uvedeného rozhodce č. 2 nastaly vylučující skutečnosti, se strany dohodly, že pro rozhodování veškerých vzájemných sporů vyplývajících z této smlouvy je místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 7, resp. Městský soud v Praze, pro jejichž rozhodování je věcně příslušný krajský soud.

Určuje-li písemná rozhodčí smlouva (§ 3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016) jmenovitě rozhodce č. 1 ad hoc (fyzickou osobu), jeho náhradníka rozhodce č. 2, a upravuje situace, kdy právo rozhodnout rozhodčí žalobu přejde na rozhodce č. 2 či na konkrétní obecný soud, pak byli-li rozhodci určeni konkrétním uvedením jmen, jejich výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu účastníků neměnný, jde o transparentní způsob určení rozhodce (rozhodců), vyhovující ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. V této věci shora citovaná rozhodčí doložka proto platně založila pravomoc rozhodce k vedení rozhodčího řízení. Tento závěr navazuje na již učiněná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2927/2016, ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, a dovolací soud nemá důvod se od nich odchýlit.

Jestliže účastníci řízení ještě před zahájením rozhodčího řízení uzavřeli rozhodčí smlouvu, v níž rozhodce určili transparentním způsobem, byla tím založena pravomoc rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna k vedení rozhodčího řízení. Z tohoto pohledu je nerozhodné, že jmenovaný rozhodce, který vykonávaný rozhodčí nález vydal, dovodil pravomoc z rozhodčí doložky ze dne 24. 6. 2010, která je podle nezpochybněného právního závěru okresního soudu neplatná pro netransparentnost výběru rozhodce (§ 39 obč. zák.), aniž by o existenci relevantní rozhodčí smlouvy ze dne 17. 2. 2013 věděl. Absence odkazu oprávněné v rozhodčí žalobě na existenci později uzavřené rozhodčí smlouvy ze dne 17. 2. 2013, nemůže zastřít prokázanou objektivní existenci této rozhodčí smlouvy a její relevantní obsah, zakládající pravomoc rozhodce.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je hlediskem dovolatelkou vymezené právní otázky správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. ledna 2017


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu