20 Cdo 3902/2008
Datum rozhodnutí: 18.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 3902/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Z. Š., zastoupeného advokátem, proti povinné J. N., srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 29 E 1255/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2007, č. j. 9 Co 364/2007-20, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 2. 2007, č. j. 29 E 1255/2004-15, kterým Okresní soud v Mostě dle § 290 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), zastavil výkon rozhodnutí srážkami z důchodu povinné, neboť výše důchodu povinné po dobu jednoho roku nedosáhla takové výše, aby z důchodu mohly být srážky prováděny. Odvolací soud konstatoval, že oprávněný nezpochybnil splnění zákonné podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí dle § 290 o. s. ř., tedy že nerozporoval sdělení OSSZ coby plátce důchodu o jeho výši, ale měl toliko za to, že dluh by měl být splacen i z důchodu manžela povinné. Odvolací soud shledal, že takový návrh nemá oporu v zákoně, jelikož výkon rozhodnutí byl nařízen podle soudního rozhodnutí ukládající povinnost uhradit dluh pouze povinné, čímž se odvolací řízení dotýká toliko tohoto výkonu rozhodnutí a ostatní návrhy odvolatele jsou mimo jeho rámec.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jelikož se cítí poškozen v tom, že soud nedokázal chránit jeho oprávněné zájmy a pomoci mu ve výkonu a zajištění práva. Popisuje v něm okolnosti, které předcházely vydání exekučního titulu a namítá, že platnost nájemní smlouvy povinné skončila k 31. 10. 2001, ale povinná s rodinou i nadále v bytě setrvávala, a to až do 21. 6. 2004, kdy došlo k soudnímu vystěhování. Jelikož nájemní smlouva zanikla k 31. 10. 2001, kdy povinné skončilo jakékoliv právo na byt i náhradu bytu, nic nebránilo bezodkladnému vystěhování, a kdyby soud postupoval důrazně bez průtahu , nemuselo k tomuto stavu dojít. Shledává soud plně zodpovědný na tento stav. Uvádí, že podle rozhodnutí Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 14 C 6300/2003, měla povinná se svým manželem dostatečný příjem. Na závěr dovolatel soudu vytýká, že jej mohl poučit v již raném stádiu řízení, případně mu ustanovit zástupce již dříve v řízení a dopomoci mu tak k prosazení práva v praxi. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, povinný argumenty dovolacímu soudu nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu zastavení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).

Nejvyšší soud již také ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do vykonávacího řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/200 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). Namítané průtahy řízení se tak mohou týkat toliko řízení o výkon rozhodnutí, nicméně námitka je neodůvodněná, když návrh na výkon rozhodnutí došel Okresnímu soudu v Mostě 2. 11. 2004, následně byl dovolatel vyzván k odstranění vad podání a po jejich odstranění byl 22. 12. 2004 nařízen výkon rozhodnutí srážkami z příjmu (důchodu). Ze správy ČSSZ ze dne 16. 2. 2005 následně vyplynulo, že výkon rozhodnutí vedený tímto způsobem není proveditelný, o čemž byl dovolatel informován. Dne 9. 10. 2006 pak ČSSZ navrhla zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, tomuto návrhu soud usnesením ze dne 26. 2. 2007, č. j. 29 E 1255/2004-15, vyhověl a řízení zastavil. O odvolání oprávněného proti usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí bylo rozhodnuto usnesením ze dne 29. 11. 2007, č. j. 9 Co 364/2007-20.

K námitce týkající se důchodu manžela povinné, který by mohl být výkonem rozhodnutí postižen, Nejvyšší soud podotýká, že podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu nelze, směřuje-li exekuční titul jen proti jednomu z manželů, vést exekuci srážkami ze mzdy (důchodu) manžela povinného, neboť nárok na mzdu (důchod) sám o sobě do společného jmění manželů nenáleží; stejně tak nelze postihnout účet manžela povinného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004).

Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání bylo odmítnuto, povinné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2008

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu