20 Cdo 3741/2010
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 201 o. s. ř., § 104 odst. 1 o. s. ř., § 218 písm. b) o. s. ř., § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., § 268 odst. 4 o. s. ř., § 52 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 3741/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Reality Vyšehrad, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Přemyslova 3/84, identifikační číslo osoby 267 35 199, zastoupené JUDr. Antonínem Navrátilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti povinné Ing. J. P. , zastoupené JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, pro 51.394,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 Nc 1195/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2009, č. j. 64 Co 229/2009 - 78, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2009, č. j. 20 Nc 1195/2008 - 50, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2009, č. j. 20 Nc 1195/2008 - 50, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2009, č. j. 64 Co 229/2009 - 78, se odmítá .

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19. 3. 2009, č. j. 20 Nc 1195/2008 - 50, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce z důvodu, že dosud nebyly uhrazeny náklady exekuce (povinnou byla zaplacena pouze jistina a náklady nalézacího řízení).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2009, č. j. 64 Co 229/2009 - 78, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil co do částek 51.394,60 Kč a 31.395,50 Kč, a jinak je potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že uvedené částky povinná zaplatila dne 27. 11. 2008 na účet zástupce oprávněné (nešlo tedy o plnění vymožené soudním exekutorem pověřeným provedením exekuce), čímž zaniklo právo přiznané exekučním titulem, a je proto třeba podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu v rozsahu plnění povinné exekuci částečně zastavit. Skutečnost, že povinná dosud nezaplatila náklady oprávněné vzniklé v exekučním řízení ani náklady exekuce však brání tomu, aby exekuce byla zcela zastavena (§ 55a exekučního řádu), neboť je zřejmé, že povinná plnila až poté, co exekuční řízení bylo zahájeno. Okolnost, zda povinná v době plnění měla o probíhajícím exekučním řízení povědomost, je přitom bez právního významu.

Proti usnesení odvolacího soudu (a výslovně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně) podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že obvodní soud zcela opomenul skutečnost, že uhradila dobrovolně celou vymáhanou pohledávku ještě předtím, než obdržela usnesení o nařízení exekuce. Proto podle jejího názoru nedošlo k provedení exekuce a tím ani nebyl splněn předpoklad uplatnění nákladů exekuce dle § 88 exekučního řádu a § 5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. Má zato, že tímto usnesením soud rozhodl v rozporu s ustáleným judikativním všeobecně závazným právním názorem Ústavního soudu ČR, vysloveným v řadě nálezů, např. Pl ÚS 8/2006 z 1. 3. 2007, I ÚS 1153/07 z 1. 11. 2007 a dalších. Dále namítá, že soudní exekutor navíc z jejího účtu znovu vybral celou částku, kterou již dříve zaplatila, a že tato částka jí nebyla vrácena, čímž došlo k porušení jejího práva vyplývajícího z čl. 11 ZLPS . Odvolacímu soudu pak vytýká, že rozhodl, aniž se jakkoliv zabýval výše uvedenými skutečnostmi, či aniž nařídil jednání ve věci, na kterém by jí umožnil prokázat oprávněnost jejího stanoviska. Přitom z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že se ve skutečnosti nejedná o změnu usnesení soudu prvního stupně, nýbrž o jeho skrytou petrifikaci , učiněnou formou, kterou by došlo k obejití závazného právního názoru vysloveného Ústavním soudem; v tomto postupu pak spatřuje nejen hrubé porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 ZLPS , ale přímo porušení čl. 90 Ústavy ČR. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů a příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný pověřeným soudním exekutorem dne 7. 4. 2009, č. j. 0834236/08 - 49, byly zrušeny.

Dovolací soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením subjektivní přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn - ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. - dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat svědčí toliko účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím (přímo) způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000 pod č. 138).

Povinná, jež dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu, není subjektivně oprávněna k podání dovolání proti části výroku tohoto rozhodnutí, kterou bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že exekuce se zastavuje co do částek 51.394,60 Kč a 31.395,50 Kč, neboť rozhodnutím odvolacího soudu jí v tomto rozsahu nebyla na jejích právech způsobena žádná újma, kterou by bylo možno odstranit zrušením uvedené části výroku napadeného rozhodnutí, když odvolací soud rozhodl v její prospěch. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.

Dovolání není přípustné [podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] ani proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu.

Závěr odvolacího soudu, že nejsou-li zaplaceny náklady exekuce, soud exekuci na návrh účastníků nezastaví (§ 55a exekučního řádu), je v souladu s výslovným zněním tohoto ustanovení. Důvody, pro které dovolatelka dosud náklady exekuce nezaplatila, jsou přitom bez právního významu.

Protože napadené usnesení odvolacího soudu nemá v potvrzujícím výroku po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, a dovolání proti němu není tudíž přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. i v tomto rozsahu odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132 nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).

Náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému (srov. § 88 odst. 1 exekučního řádu), proti němuž může účastník řízení podat u exekutora námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu (§ 45), který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Případné vyjádření k námitkám adresované soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal (odst. 3 tohoto ustanovení).

Z uvedeného vyplývá, že nesouhlasila-li povinná s tím, jak pověřený soudní exekutor rozhodl v příkazu k úhradě nákladů exekuce o nákladech exekuce a o nákladech oprávněného, případně s jejich výší, mohla se bránit námitkami podle § 88 odst. 3 exekučního řádu. V řízení o zastavení exekuce k návrhu povinné podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. - nebyly-li náklady oprávněného a náklady exekuce zaplaceny - však takové námitky nejsou relevantní.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že povinná směřuje dovolání také přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu