20 Cdo 3721/2009
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.




20 Cdo 3721/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné PNEU SPÁLENSKÝ spol. s r.o. , se sídlem v Blatné, Fügnerova 579, identifikační číslo osoby 25154494, proti povinné EUROFRIGO s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Karlovarská 814/111, identifikační číslo osoby 26163381, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, pro 56.998,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 Nc 6317/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze 14. 4. 2005, č. j. 64 Co 154/2005-12, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze 14. 4. 2005, č. j. 64 Co 154/2005-12, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2. 8. 2004, č. j. 34 Nc 6317/2004-4, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Shora označeným rozhodnutím městský soud podle § 44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 odmítl odvolání povinné proti usnesení 2. 8. 2004, č. j. 34 Nc 6317/2004-4, (jímž soud nařídil exekuci) s odůvodněním, že obsahovalo-li pouze námitku, že povinná dobrovolně nesplnila povinnost uloženou jí exekučním titulem jen proto, že jí nebyl vyčíslen úrok z prodlení ani jí nebylo sděleno, kam má tento úrok a náhradu nákladů řízení zaslat, když v opačném případě by plnila, nebyly odvoláním uplatněny skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.

V dovolání (podle názoru povinné má zásadní právní význam uvedení, pro jakou částku je veden výkon rozhodnutí) povinná namítá, že exekuce nemůže být v žádném případě vedena pro částku 56.998,- Kč, avšak pouze a jen pro příslušenství, tj. pro úroky z prodlení a náklady řízení, které pak v souladu se sdělením oprávněné takovou částku nečiní. V průběhu řízení došlo mezi účastníky k jednání ohledně vyčíslení úroků z prodlení, resp. sdělení místa, kam má uvedenou částku uhradit, když pouze tato povinnost zbyla povinné, neboť jistina byla uhrazena. Proto povinná považuje za zavádějící údaj o tom, že exekuce je nařízena pro částku 56.998,- Kč, když tato částka se poprvé objevuje v rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 2. 2004, č. j. 19 Co 600/2003-26.

Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné je.

V usnesení z 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 666/2005, Nejvyšší soud dovodil, že ačkoli argument zmatečnostní vadou způsobilý dovolací důvod nepředstavuje (podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud k takové vadě přihlédne pouze za podmínky, že dovolání je přípustné), je přiléhavé jej při úvaze o přípustnosti dovolání v exekučním řízení podrobit stejnému režimu, jako námitku vadou jinou než zmatečnostní (jež také může výjimečně založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda taková vada existuje či nikoli, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu); jinak tomu nemůže být už proto, že v exekučním řízení je vyloučeno, aby tato vada byla odstraněna v režimu žaloby pro zmatečnost (srov. § 254 odst. 2, věta druhá za středníkem, o.s.ř.). Dovolání tedy dovolací soud posoudí jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Tak je tomu v souzené věci, byť to v dovolání explicitně vyjádřeno není, jelikož povinná v bodě 5. dovolání zdůrazňuje, že exekuce nemůže být v žádném případě vedena pro částku 56.998,- Kč, avšak pouze a jen pro (přisouzené) příslušenství pohledávky, tj. úroky z prodlení a náklady řízení.

Jak Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení z 29. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1800/99, není v právní teorii (srov. např. učebnici Československého občanského práva, svazek I, Orbis Praha 1974, str. 284, nebo učebnici Občanského práva hmotného, svazek I, Codex Praha 1995, str. 147) ani v soudní praxi (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1998, str. 331) pochyb o tom, že příslušenství věci je samo věcí v právním smyslu, a že tedy lze činit právní úkony (a tudíž i vést samostatná řízení) týkající se pouze jeho, přičemž na uvedeném závěru nic nemůže změnit pravidlo, že příslušenství sdílí osud věci (v daném případě pohledávky) samotné. Týž závěr Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vztáhl i na příslušenství pohledávky.

Jak plyne z rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 2. 2004, č. j. 19 Co 600/2003-26, byla povinná zavázána k zaplacení úroků z prodlení z částky 56.998,- Kč a k náhradě nákladů řízení v částce 7.384,- Kč. Tomu také odpovídá návrh, jímž se oprávněná domáhá nařízení exekuce k vymožení (již vypočtených a tedy kapitalizovaných) úroků z prodlení v částce 19.176,70 Kč a náhrady nákladů řízení v částce 7.384,- Kč. Obvodní soud však exekuci nařídil k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 56.998,- Kč, úroků z prodlení ve výši 19.176,70 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 7.384,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny. Ačkoli tedy oprávněná výslovně a v tomto směru je návrh na nařízení exekuce zcela určitý a přesný jako předmět exekuce vymezila pouze a jen (přisouzený) úrok z prodlení a náhradu nákladů nalézacího řízení, tedy příslušenství pohledávky, nárok na jehož zaplacení (i vymožení) je za těchto okolností nárokem samostatným, soud prvního stupně exekuci nařídil i k vymožení jistiny pohledávky, ač vymožení této (odlišné, jiné) samostatné částky navrženo nebylo; řečeno slovy ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. exekuce k vymožení jistiny byla nařízena bez návrhu, ačkoli ho podle zákona bylo třeba. Tím soud prvního stupně řízení zatížil zmatečnostní vadou podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., způsobilou založit přípustnost (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., viz výše) a v daném případě i důvodnost dovolání. Protože k uvedené vadě krajský soud nepřihlédl a naopak odvolací námitku (shodnou s argumentací uplatněnou v dovolání) nesprávně kvalifikoval podle § 44 odst. 10 exekučního řádu jako skutečnost pro nařízení exekuce nerozhodnou (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), zůstalo touto vadou (jež měla za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí) zatíženo i řízení odvolací.

Protože dovolání je důvodné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu