20 Cdo 3710/2009
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: § 335 o. s. ř., předpisu č. 119/2001Sb. ve znění do 31.10.2009




20 Cdo 3710/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné G & C Partner, spol. s r. o., se sídlem v Olomouci, Holická 49, identifikační číslo osoby 255 64 277, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, proti povinné RUCHSTAV HOLDING a. s., se sídlem v Bruntále, Třída práce 15, identifikační číslo osoby 651 38 031, pro 71,124.201,13 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 22 E 1056/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009, č. j. 66 Co 206/2009-41, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 11. 12. 2008, č. j. 22 E 1056/2008-31, jímž okresní soud podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), zastavil řízení o návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (výrok I.); současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že není možné, aby o prodeji téže nemovitosti probíhalo současně více řízení; exekuční příkaz prodejem nemovitosti zakládá překážku věci zahájené vůči později zahájenému řízení o výkon rozhodnutí, případně pravomocný exekuční příkaz prodejem nemovitosti pak zakládá vůči takovému řízení překážku věci rozsouzené. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v projednávané věci je nepřípustný, protože ohledně týchž nemovitostí, jejichž prodej v rámci výkonu rozhodnutí oprávněná navrhuje podáním ze dne 15. 5. 2008, byl již dříve nařízen jejich prodej, a to exekučními příkazy soudního exekutora JUDr. Juraje Poláka ze dne 13. 12. 2002, č. j. Ex 83/02-73 a Ex 236/02-39.

Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 1 písm. c) i d) o. s. ř., nesouhlasí se závěrem, že je nepřípustné nařídit výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti již postižené exekučními příkazy. Je přesvědčena, že tento závěr nemá oporu v zákoně, a že je třeba, aby k této problematice Nejvyšší soud zaujal stanovisko, neboť například Okresní soud v Bruntále původní návrh oprávněné z 15. 5. 2008 rozdělil do 3 samostatných řízení, k jejichž projednání jsou příslušné Okresní soudy v Opavě, Bruntále a Novém Jičíně, přičemž i tyto soudy dospěly při shodné materiální podstatě k odlišným právním závěrům. Poukázala též na postup exekutorů, kteří i po nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti pravidelně do katastru k postiženým nemovitostem zapisují další exekuční příkazy. Uvedla, že je běžnou praxí, že na jedné nemovitosti vázne více exekučních příkazů a že se provede exekuce s exekučním příkazem, který je zapsán v pořadí jako první. Pro případ, že by byl exekuční příkaz na prodej nemovitosti zrušen, nastupuje na její místo oprávněný s exekučním příkazem zapsaným jako druhým v pořadí. O překážce litispendence či věci rozhodnuté nelze uvažovat již proto, že není dána shoda účastníků řízení ani totožnost v povaze řízení (jedná se o souběh exekuce dle z. č. 120/2001 Sb. a výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu).

Namítá také, že rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné, neboť odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu způsobem nedovolujícím jeho identifikaci, odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal a rozhodnutí ani nezrušil. Nesouhlasí s názorem, že může uspokojit svou pohledávku způsobem uvedeným v § 336f o. s. ř., neboť tento způsob značně ztěžuje její dobytnost. Upozornila na možnost domluvy povinné s oprávněným, že svůj závazek splní dobrovolně, a tím zanikne exekuce jiným způsobem. V takovém případě musí oprávněný podat nový návrh na výkon rozhodnutí, přičemž v mezidobí může povinná nemovitosti zatížit, prodat atd. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud rozhodl o věci podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž (vyjma případu, o který se však v projednávané věci nejedná, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Nejvyšší soud hodnocením námitek obsažených v dovolání nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelka má za to, že je třeba, aby Nejvyšší soud zaujal stanovisko k postupu v případě, kdy oprávněný podá návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti povinného, na kterou je již vedena exekuce na základě exekučního příkazu k prodeji nemovitosti. Brojí tak proti právnímu závěru soudu v projednávané věci, který pozdější řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zastavil resp. rozhodnutí o zastavení řízení potvrdil.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle § 335 odst. 2 o. s. ř. návrh dalšího oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti podaný u příslušného soudu dříve, než soud pravomocně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, se považuje za přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu. Návrh dalšího oprávněného, který byl podán u nepříslušného soudu, soud postoupí bez rozhodnutí příslušnému soudu; v takovém případě se návrh považuje za přistoupení k řízení ode dne, kdy návrh došel příslušnému soudu. Další oprávněný musí přijmout stav řízení, v němž je při jeho přistoupení.

Podle § 336f odst. 1 o. s. ř. věřitel, který má proti povinnému pohledávku přiznanou rozhodnutím, smírem nebo jiným titulem uvedeným v § 274 (vymahatelnou pohledávku) anebo pohledávku zajištěnou zástavním právem, může ji do řízení přihlásit nejpozději do zahájení dražebního jednání. Oprávněný a ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, mohou své pohledávky přihlásit, jen jestliže jim byly přiznány rozhodnutím, smírem nebo jiným titulem uvedeným v § 274 po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Odvolací soud v projednávané věci vyšel ze zjištění, že ke dni návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné ze dne 15. 5. 2008 již probíhala exekuce prodejem nemovitostí na základě exekučního příkazu JUDr. Juraje Poláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Karviná ze dne 13. 12. 2002, č. j. Ex 83/02-73 a č. j. Ex 236/02-39.

Nejvyšší soud ve svém usnesení, uveřejněném pod č. 2/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že předmětem úpravy obsažené v zákoně č. 119/2001 Sb. není postup soudů v případech souběhu výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, nařízeného i prováděného soudem, s exekucí podle zákona č. 120/2001 Sb., nařízenou soudem a prováděnou soudním exekutorem, ale je jím souběh exekuce nařizované soudem a prováděné soudem nebo podle zákona č. 120/2001 Sb. soudním exekutorem na jedné straně, a exekuce daňové podle zákona č. 337/1992 Sb. nebo správní na straně druhé.

Nejvyšší soud také již ve svém rozhodnutí ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1673/2006 (v němž řešil souběh dvou řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podle § 335 a násl. o. s. ř.), vysvětlil, že z právní úpravy výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti vyplývá, že nemůže současně probíhat více řízení o výkon rozhodnutí prodejem stejné nemovitosti. Tutéž nemovitost nelze prodat ve dvou dražbách. Návrh dalšího oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti, podaný u příslušného soudu dříve, než soud pravomocně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, zákon považuje za přistoupení k řízení dříve zahájenému. Má-li oprávněný a ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, proti povinnému jinou pohledávku, která mu byla přiznána rozhodnutím, smírem nebo jiným titulem uvedeným v § 274 o. s. ř. po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, a požaduje-li její uspokojení prodejem téže nemovitosti, může ji (a tudíž i musí) přihlásit do rozvrhu v již nařízeném výkonu rozhodnutí týkajícím se prodeje této nemovitosti. Nejvyšší soud proto v této souvislosti konstatoval, že - nelze-li souběh řízení řešit podle zákona č. 119/2001 Sb.- je třeba postupovat tak, že v pořadí další výkon rozhodnutí prodejem téže nemovitosti povinného se nenařídí, a byl-li již nařízen, musí být zastaven podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (v obdobné věci viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 14/2001).

Shora uvedený závěr Nejvyšší soud přijal i pro případ souběhu výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí podle § 335 a násl. o. s. ř. a exekuce prodejem nemovitostí podle § 66 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právním posouzením, jež dovolatelka v projednávané věci zpochybnila, se tedy Nejvyšší soud již ve své judikatorní činnosti zabýval a odvolací soud napadené rozhodnutí na jeho závěrech založil. Za dané situace absence identifikace rozhodnutí Nejvyššího soudu, o něž soud prvního stupně svůj závěr opřel, případně skutečnost, že odvolací soud se s touto odvoláním namítanou skutečností nezabýval, na tomto závěru nic nezmění.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že povinné, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2011


JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu