20 Cdo 370/2009
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 42 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 370/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně MUDr. H. T. , zastoupené JUDr. Petrem Prokopiem, advokátem se sídlem v Opavě, Lidická 17, proti žalované CDV 1, Ltd. , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC 4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 41502116, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 5, E. Peškové 1735/15, o vyloučení pohledávek z exekuce, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 134/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 20. 6. 2008, č. j. 56 Co 540/2007-101, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem z 20. 9. 2007, č. j. 10 C 134/2007-51, okresní soud rozhodl, že pohledávky žalobkyně za jejími dlužníky (zdravotními pojišťovnami) vzniklé z titulu poskytování lékařské péče pojištěncům, specifikované ve výroku rozsudku uvedenými fakturami, jsou vyloučeny z exekuce, vedené Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 259/2002 proti jejímu manželovi (povinnému) k vymožení pohledávek v částkách 4.859.286,20 Kč a 1.930.109,66 Kč s příslušenstvím.

K odvolání žalované krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ustanovení § 42 odst. 1 exekučního řádu, stejně jako ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. dopadá (za jeho analogického použití) také na případy, kdy byl rozsah společného jmění manželů zúžen nikoli smlouvou, ale rozhodnutím soudu vydaným podle § 148 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Jestliže v době vzniku vymáhaných pohledávek nebylo společné jmění žalobkyně a jejího manžela smlouvou či rozhodnutím soudu zrušeno, respektive zúženo (a pohledávky vznikly za trvání jejich manželství), lze podle odvolacího soudu provést exekuci i na majetek, který již netvoří součást společného jmění manželů, ovšem jen proto, že společné jmění bylo později (s právními účinky ke dni 6. 11. 2003, kdy nabyl právní moci rozsudek o zúžení společného jmění) zúženo až na věci tvořící obvykle vybavení společné domácnosti.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem má mít napadený rozsudek zásadní právní význam. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ustanovení § 42 odst. 1 exekučního řádu dopadá nejen na situace, kdy byl rozsah společného jmění manželů zúžen dohodou, ale také na případy, kdy se tak stalo na základě rozhodnutí soudu. Ustanovení § 42 odst. 2 exekučního řádu stanoví toliko dvě tam uvedené výjimky, kdy lze provést exekuci i na majetek manžela povinného, který nepatří do společného jmění manželů, podle dovolatelky však žádným výkladem nelze tento okruh výjimek stanovený zákonem rozšiřovat a k užití analogie podle jejího názoru nemá odvolací soud oporu v zákoně.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Žalobkyně sice napadenému usnesení přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek v dovolání uplatněných však k tomuto závěru dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro vyloučení předmětných pohledávek z exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Dovolatelka kromě toho, že nepřípadně argumentuje ustanovením § 42 odst. 2 ex. řádu (zatímco soud při rozhodování o excindační žalobě podle § 267 odst. 2 o. s. ř. použil ustanovení § 42 odst. 1 exekučního řádu, obsahově shodné s ustanovením § 262a odst. 1 o. s. ř., na něž § 267 odst. 2 o. s. ř. odkazuje), které navíc nesprávně interpretuje, hovoří-li o případech, kdy lze exekuci provést i na majetek manžela povinného, který nepatří do společného jmění manželů ve skutečnosti namítá nesprávnost výkladu ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu s odůvodněním, že je nelze vztáhnout na případy, kdy SJM nebylo zúženo dohodou, ale rozhodnutím soudu.

Ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu odvolací soud vyložil v souladu s judikaturou (srov. usnesení z 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. lze analogicky aplikovat i v případech, kdy SJM bylo zúženo rozhodnutím soudu.

Týž názor zastává literatura (srov. též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2193 s., vysvětl. 2) podle níž není důvodu, aby ustanovení § 262a o. s. ř., a tedy i ustanovení § 42 ex. řádu, neplatilo analogicky také tehdy, byl-li zákonem stanovený rozsah SJM zúžen na základě pravomocného rozhodnutí soudu vydaného na návrh některého z manželů (srov. § 148 odst. 1, 2 občanského zákoníku); svůj závěr odůvodňuje argumentem, že rozhodnutí soudu o zúžení SJM ve svých důsledcích nahrazuje smlouvu manželů, kterou by mohli uzavřít podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku,

Námitka, že okruh výjimek stanovený zákonem (podle dovolatelky ustanovením § 42 odst. 2 ex. řádu), nelze výkladem rozšiřovat, je nepřípadná (viz výše) již proto, že odvolací soud svým výkladem nerozšiřoval okruh případů (vytýčený ustanovením § 42 odst. 2 exekučního řádu), kdy soud při provedení exekuce nepřihlíží ke smlouvě o zúžení či rozšíření zákonem stanoveného rozsahu SJM, ale v řízení o žalobě podle § 267 odst. 2 o. s. ř. vyložil druhou větu ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu tak, že pro účely nařízení exekuce se za majetek patřící do SJM považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů pouze proto, že byl zákonem stanovený rozsah SJM zúžen nejen smlouvou, ale také rozhodnutím soudu.

Dovolání směřuje výslovně také do výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení, ani v této části však přípustné není.

Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu věc sama srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88); kromě toho usnesení o náhradě nákladů odvolacího řízení není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, žalované, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu