20 Cdo 3697/2008
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 175t odst. 1 o. s. ř., § 175p o. s. ř., § 175q o. s. ř., § 471 obč. zák.




20 Cdo 3697/2008


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné CZ PSB Inkasní s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti povinnému E. K. , zastoupenému JUDr. Michaelou Klimentovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Karlova 5, pro 2 561 339,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 73 Nc 5934/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2008, č. j. 14 Co 62/2008-91, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na nákladech dovolacího řízení částku 1 300,- Kč k rukám JUDr. Michaely Klimentové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud usnesením ze dne 12. 9. 2007, č. j. 73 Nc 5934/2006-66, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 1. 2008, č. j. 73 Nc 5934/2006-82, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 8. 9. 2006, č. j. 73 Nc 5934/2006-24 (výrok I.), povinnému uložil zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení 41 780,90 Kč (výrok II.), oprávněné uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení 4 300,- Kč (výrok III.) a dále povinnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce 9 718,30 Kč (výrok IV.).

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 1. 2008 v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), odvolání oprávněné proti výroku II. odmítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud soud při vypořádání dědictví nezvolil postup podle § 175t odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), platí pro nabyvatele aktiv a pasiv dědictví ustanovení § 470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák. ), o odpovědnosti za dluhy. Povinný v souladu s tímto ustanovením vypořádal dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví (tj. do částky 172 414 894,- Kč), přičemž při uspokojování pohledávek postupoval v souladu s pořadím úhrady pohledávek věřitelů, stanoveným v § 175v o. s. ř. o rozvrhu výtěžku z prodeje majetku zůstavitele, a uhradil pohřební výlohy představující pohledávku uvedenou v § 175v odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále pohledávky dle § 175v odst. 2 písm. c) o. s. ř. zajištěné smluvním zástavním právem. Aktiva dědictví tak byla vyčerpána na úhradu pohledávek předcházejících pohledávku oprávněného, jež patří mezi pohledávky ostatní dle § 175v odst. 2 písm. f) o. s. ř., a dohoda, kterou povinný se zůstavitelovými věřiteli uzavřel, tak nemůže být neplatná podle § 39 obč. zák. Za ostatní dluhy převyšující cenu nabytého dědictví povinný již neodpovídá. Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že je dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť v průběhu exekuce vznikla překážka, pro kterou nelze exekuci realizovat.

V dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež směřuje proti výrokům I. a III. napadeného rozhodnutí, oprávněná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že povinný jako nabyvatel dědictví nebyl povinen před uspokojením pohledávek zůstavitelových věřitelů zpeněžit dědictví. Namítá, že tím nebyl dodržen obecný postup při likvidaci dědictví upravený v občanském soudním řádu, na nějž § 471 odst. 2 obč. zák. odkazuje. Podle dovolatelky nestačí dodržet pouze § 175v o. s. ř. stanovící pravidla pro uspokojení jednotlivých pohledávek. Namítá, že nezpeněžením nabytého dědictví dochází k poškození zůstavitelových věřitelů zvláště v tomto případě, kdy povinným nabyté nemovitosti jsou velice lukrativní, a je nepochybné, že jejich hodnota v období od 25. 1. 2005 (rozhodnutí o dědictví) do 1. 12. 2006 (uzavření dohody o vypořádání pohledávek) se podstatně zvýšila. Takovou dohodou došlo k vyloučení uspokojení velké části věřitelů za dědickou podstatou, proto ani nemůže být pro rozpor s dobrými mravy platná. Povinný, aniž předmět dědictví zpeněžil, vypořádal dědictvím nabyté dluhy jen do výše obvyklé ceny nabytého majetku, jak byla vyčíslena v dědickém řízení, přičemž oprávněná nemohla tuto cenu rozporovat ani do dědického řízení nijak zasahovat, neboť nebyla účastníkem řízení. Podle dovolatelky je třeba vyloučit, aby dědic mohl rozhodovat, jaké pohledávky uspokojí. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že se s touto námitkou uplatněnou již v odvolání, nevypořádal, a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že v dědickém řízení byla obvyklá cena majetku zůstavitele stanovena v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními nezávislými znaleckými ústavy, přičemž soudní komisař, aby předešel případným sporům ohledně ocenění majetku, ustanovil znalecké ústavy působící mimo území hl. města Prahy. Povinný pak při vypořádání závazků zůstavitele (§ 470 odst. 1 obč. zák.) zcela vycházel z ceny nabytého dědictví, stanovené pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 z 25. 1. 2005, č. j. 34 D 2645/2001-786, a vyčíslené ke dni smrti zůstavitele v částce 172 414 894,60 Kč. Pohledávky zůstavitele uspokojil v souladu s § 175v odst. 2 o. s. ř. (v pořadí dle data zápisu zástavních práv) a do výše ceny nabytého dědictví, nešlo tudíž o libovolný výběr věřitelů. Není však v postavení soudu, aby si sám zpeněžil nabytý majetek. Dále uvedl, že dohoda o vypořádání pohledávek z 1. 12. 2006 není dohodou o přenechání předluženého dědictví věřitelům na úhradu dluhů podle § 175p o. s. ř. Nepovažuje ani za spravedlivé, aby v případě, že po smrti zůstavitele vzrostla hodnota nemovitostí, vypořádal dluhy podle jejich aktuální ceny. Povinný nabyl dědictví ke dni smrti zůstavitele a k tomuto dni také byla stanovena cena aktiv, do jejíž výše odpovídá za dluhy zůstavitele. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání oprávněné zamítl.

Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Čl. II, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jenž podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu - o který zde nejde - kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.).

Ačkoliv dovolatelka přikládá napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentů v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze.

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.

Podle § 471 odst. 2 obč. zák. nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána.

Podle § 175t odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř. je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě podle § 175p, soud na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví. Podle věty druhé citovaného ustanovení o nařízení likvidace dědictví může soud rozhodnout i bez návrhu.

Exekučním titulem v projednávané věci je směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2001, č. j. 42 Sm 80/2001-6, jímž bylo uloženo E. K., zaplatit 2 355 983,- Kč s příslušenstvím právnímu předchůdci oprávněné. Protože dlužník 10. 8. 2001 zemřel a dědické řízení skončilo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2005, č. j. 34 D 2645/2001-786, v právní moci 23. 2. 2005, podle něhož veškerá aktiva i pasiva dědictví (jež bylo předluženo o více než 109 milionů Kč) nabyl jediný dědic pozůstalý syn E.K. (v projednávané věci povinný), byla usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. 9. 2006, č. j. 73 Nc 5934/2006-24, nařízena na majetek syna zůstavitele exekuce a jejím provedením byl pověřen JUDr. Jan Grosam, soudní exekutor Exekutorského úřadu pro Prahu 6.

Soudní praxe je ustálena v tom, že procesněprávní úprava předlužení dědictví (§ 175p a dále §§ 175t až 175v o. s. ř.) v sobě odráží hmotněprávní úpravu předlužení dědictví, upravenou v § 471 obč. zák. (popř. § 472 obč. zák.).

Likvidace dědictví je jedním ze způsobů, jakým lze dědické řízení skončit, přičemž soud likvidaci dědictví nařídí na návrh dědiců, popř. věřitelů (tuto možnost tedy měla i oprávněná) nebo i bez návrhu. Není-li však likvidace dědictví nařízena (a nedojde-li k uzavření dohody podle § 175p o. s. ř.), soud rozhodne usnesením o dědictví podle § 175q o. s. ř., čímž je projednání dědictví skončeno (§ 175s odst. 1 o. s. ř.). V takovém případě dědic odpovídá ve smyslu § 470 odst. 1 obč. zák. do výše ceny nabytého majetku za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj zůstavitelovou smrtí přešly. Obvyklou cenu nabytého majetku (stejně jako výši dluhů) stanovenou ke dni smrti zůstavitele určí soud. Následné zvýšení nebo snížení obvyklé ceny nabytého majetku po pravomocném skončení dědického řízení již proto nemůže ovlivnit dědicovu odpovědnost za zůstavitelovy dluhy; povinnost zpeněžit nabytý majetek ho nestíhá. Stanovení výše hodnoty dědictví může být věřitelem zůstavitele zpochybněno; v takovém případě má soud povinnost zabývat se zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007). Dovolatelka však nezpochybňuje hodnotu dědictví ku dni zůstavitelovy smrti, ale ke dni uzavření dohody o vypořádání pohledávek (s ohledem na polohu nemovitostí).

Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 982/2006, uvedl, že dědic (jeho právní nástupce), na něhož přešly zůstavitelovy dluhy, je ve vztahu ke všem věřitelům povinen postupovat v intencích § 175n a 175v o. s. ř. Jak z obsahu spisu vyplývá, povinný v projednávané věci při uspokojování pohledávek zůstavitelových věřitelů podle § 175v o. s. ř. postupoval a tuto skutečnost ani oprávněná nezpochybnila.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování v projednávané věci vyřešil namítané otázky v souladu s právem i dosavadní judikatorní praxí Nejvyššího soudu, podmínky přípustnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nejsou dány. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Exekuce byla zastavena, dovolací soud tedy rozhodoval i o nákladech dovolacího řízení. Protože dovolání oprávněné bylo odmítnuto, vzniklo povinnému a soudnímu exekutorovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Podle obsahu spisu soudnímu exekutorovi náklady v průběhu dovolacího řízení nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, že na jejich náhradu právo nemá. Povinnému však soud přiznal náhradu nákladů v souvislosti s vyjádřením jeho právní zástupkyně ze dne 31. 7. 2008, kterou tvoří odměna ve výši 1 000,- Kč (podle § 12 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, po snížení podle § 15, § 14 odst. 1 a § 18 téže vyhlášky) a paušální náhrada hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30.listopadu 2010

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu