20 Cdo 3687/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř., § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



20 Cdo 3687/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti povinnému J. L. , P., pro 159 438,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 6411/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, č. j. 28 Co 53/2016-256, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 14. 10. 2015, č. j. 38 Nc 6411/2009-148, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 7. 9. 2009, č. j. 38 Nc 6411/2009-6, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oprávněné uložil zaplatit na náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že exekuční soud zastaví exekuci i bez návrhu vždy, existuje-li relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné. Tak je tomu v případě, že je shledán nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. V takové situaci není třeba volit postup podle § 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále též jen zákon o rozhodčím řízení ), tedy přerušit řízení, vyzvat povinného k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu a teprve poté, co je rozhodčí nález zrušen, zastavit exekuci pro nepřípustnost. Odvolací soud rovněž považuje za správné rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k povinnosti oprávněné zaplatit na náhradě nákladů soudnímu exekutorovi 7 865 Kč, neboť oprávněná vstoupila do řízení na straně oprávněného již v době, kdy byla známa judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ve vztahu k pravomoci rozhodce k vydávání rozhodčích nálezů.
Oprávněná v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že dne 17. 3. 2016 podala nový návrh na vstup nabyvatele do řízení namísto dosavadního účastníka, o tomto návrhu nebylo rozhodnuto ani k němu nebylo přihlíženo. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2824/2015. Oprávněná rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zavinila zastavení exekuce. V tomto směru odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1219/15. Oprávněná rovněž upozornila na rozhodnutí krajských soudů, které se zabývaly otázkou zavinění při posuzování náhrady nákladů řízení, a dále shrnula vývoj judikatury k rozhodčím nálezům. Závěrem navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání není přípustné.
Předně oprávněná namítá, že odvolací soud nerozhodl o jejím novém návrhu na vstup nového účastníka do řízení podle § 107a o. s. ř. Dovolací soud se již otázkou dalšího návrhu podle § 107a o. s. ř. podávaného oprávněnou v obdobných věcech zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3537/2016) a vysvětlil, kdy není třeba o opakovaném návrhu znovu rozhodnout. Dovolací soud proto považuje za dostačující, že se odvolací soud se k návrhu oprávněné na vstup nového účastníka na straně oprávněné vyjádřil jen tak, že místo toho oprávněná pohledávku na povinném nadále exekučně vymáhala, respektive účelovým jednáním navrhla vstup zahraniční osoby na místo nového oprávněného . V této souvislosti nelze přehlédnout, že oprávněná podala nový návrh podle § 107a o. s. ř. dne 17. 3. 2016 (viz odůvodnění dovolání bod II.), přičemž jednání u odvolacího soudu se konalo dne 21. 3. 2016, podala ho u soudního exekutora, ačkoliv podáním ze dne 16. 3. 2016 doplnila odvolání, které zaslala přímo odvolacímu soudu. Byť zástupce oprávněné nový návrh oprávněné při odvolacím jednání zmínil, považuje dovolací soud v této konkrétní věci za dostačující odkaz odvolacího soudu na účelové jednání oprávněné. Tento závěr je současně v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu, která další návrhy oprávněné považuje za obstrukční (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 3152/16, usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1431/16).
V projednávané věci byla exekuce zastavena z důvodu, že exekuční titul (rozhodčí nález) byl soudem shledán materiálně nevykonatelným vzhledem k nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, neboť výběr rozhodce se uskutečnil na základě netransparentních pravidel způsob výběru rozhodce byl v rozhodčí doložce stanoven tak, že rozhodce byl vybrán třetí osobou (správcem seznamu rozhodců) ze seznamu, jenž nebyl vydán stálým rozhodčím soudem.
K otázce zavinění zastavení exekuce a náhrady nákladů exekuce se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (uveřejněném pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/2014), v němž přijal závěr, že došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odklánět ani v souzené věci, neboť i v tomto případě byl rozhodčí nález od počátku nevykonatelný. Ostatně z odůvodnění usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 28. 8. 2014, č. j. 103 Ex 23428/09-16 (pravomocného ke dni 8. 10. 2014), jímž bylo připuštěno, aby na místo původní oprávněné Komerční banky, a. s. vstoupila nová (současná) oprávněná Bohemia Faktoring, s. r. o. (nyní Bohemia Faktoring, a. s.), vyplývá, že návrh na změnu účastníka byl k soudnímu exekutorovi podán dne 17. 6. 2014 na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 9. 6. 2014 přičemž nová oprávněná vyslovila se svým vstupem do exekučního řízení souhlas tedy v době, kdy již judikatura Nejvyššího soudu byla ustálena v tom, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, byl-li rozhodce určen na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, přičemž za takovou je považováno mj. ujednání, že rozhodce bude jmenován správcem seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z výše uvedeného vyplývá, že oprávněná si již před postoupením pohledávky musela být rizika zastavení exekuce pro nevykonatelnost rozhodčího nálezu vědoma, stejně jako si musela být vědoma i procesních důsledků s tím spojených (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1431/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 3152/16).
Jestliže tedy odvolací soud ve spojení s usnesením soudu prvního stupně zastavil exekuci z důvodu materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, a to nikoli na návrh účastníka, ale z podnětu soudního exekutora, a současně shledal procesní zavinění zastavení exekuce na straně oprávněné, postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu se od ní odchýlit.
Dovolání není přípustné ani proti té části výroku I. usnesení odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nákladech exekutora, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a přitom se nejedná o výjimky předvídané v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. ledna 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu