20 Cdo 3674/2008
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 267 odst. 1 o. s. ř., § 267 odst. 2 o. s. ř., § 42 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 3674/2008


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce M. E. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 18, proti žalovaným 1) Ing. J. B. , 2) Ing. J. B. , 3) Ing. V. B. , 4) Ing. L. B. a 5) Ing. M. K. , všem zastoupeným JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 197/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2008, č. j. 8 Co 492/2008-84, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2008, č. j. 8 Co 492/2008-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 12. 2007, č. j. 10 C 197/2007-64, rozhodl, že se z výkonu rozhodnutí vedeného oprávněnými Ing. J. B. st., Ing. J. B.., Ing. V. B., Ing. L. B. a Ing. M. K. proti povinné M. E. u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 Nc 7238/2007 vylučuje spoluvlastnický podíl žalobce o velikosti ideální 1 na budově č. p. 104 nacházející se na pozemku parc. č. 118, a pozemku parc. č. 118 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 316 m2 v katastrálním území České Budějovice 1, obci České Budějovice, sepsaný v exekučním příkazu soudního exekutora JUDr. Marka Franka ze dne 19. 3. 2007, č. j. 125 Ex 132/07-45.

Okresní soud dospěl k závěru, že majetek žalobce nelze zahrnout do exekuce proti povinné (bývalé manželce žalobce) pro pohledávku vzniklou za trvání manželství. Zjistil, že původně šlo o nemovitosti ve společném jmění manželů (SJM) E., ohledně nichž v roce 2002 uzavřeli dohodu o zúžení SJM. Jejich manželství bylo ke dni 31. 10. 2003 pravomocně rozvedeno, proto soud prvního stupně k předchozí dohodě o zúžení SJM nepřihlédl. S ohledem na ustanovení § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění od 1. 8. 1998 (dále jen zákon č. 40/1964 Sb. ) však soud uzavřel, že uplynutím tříleté lhůty (tj. 31. 10. 2006) od právní moci rozvodu manželství se povinná a její bývalý manžel stali podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí, a proto v době vydání exekučního příkazu (exekuce nařízena usnesením ze dne 5. 3. 2007, č. j. 17 Nc 7238/2007-28, v právní moci 9. 4. 2007; exekučním příkazem JUDr. Marka Franka, soudního exekutora exekutorského úřadu Český Krumlov ze dne 19. 3. 2007, č. j. 125 EX 132/07-45, nařídil soudní exekutor exekuci prodejem spoluvlastnického podílu bývalého manžela povinné ve výši 1 k nemovitostem, i když v katastru je jako jediný vlastník zapsán dovolatel) již neexistoval žádný majetek v SJM ani majetek, který by za takový mohl být považován (§ 262a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. ). Proto okresní soud výlučný majetek žalobce (jeho spoluvlastnický podíl na nemovitostech) z exekuce vedené proti bývalé manželce vyloučil.

Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o vyloučení výše popsaného spoluvlastnického podílu žalobce k domu i pozemku z exekuce zamítl. Současně žalobci uložil nahradit žalovaným na nákladech řízení před soudy obou stupňů 25 669,50 Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak dospěl k odlišnému právnímu závěru. Nejprve konstatoval, že v projednávané věci není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté v souvislosti s předchozím řízením u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 280/2004 (u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 19 Co 2927/2004), protože v předchozím řízení byl sice totožný okruh účastníků, ale ne předmět řízení, byť šlo také o excindační žalobu (vyloučení týchž nemovitostí, avšak z jiného exekučního řízení - sp. zn. 18 Nc 5970/2003 - vedeného pro jiný exekuční titul). Krajský soud poukázal na skutečnost, že v obdobné věci již Nejvyšší soud rozhodoval jako soud dovolací (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 887/2005), a dal za pravdu žalovaným s tím, že bylo na místě aplikovat § 267 odst. 2 a nikoli odst. 1 o. s. ř. Přitom v tomto řízení jde o tytéž nemovitosti, tutéž dohodu o zúžení SJM a vymáhaný dluh vznikl také za trvání manželství. V projednávané věci nebylo sporným, že vymáhaný dluh vznikl za trvání manželství (a proto je možné jej zhojit i z majetku, který patřil do SJM, příp. z majetku, který do SJM nepatřil pouze proto, že byl obsažen ve smlouvě o zúžení SJM). Rovněž nebylo sporným ani to, že mezi manžely E. byla platně uzavřena smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM formou notářského zápisu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. N 20/2002, NZ 19/2002, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 23. 1. 2002. Výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí se stal k uvedenému datu žalobce. Po následném rozvodu manželství manželů E. se tak již na majetek, jenž byl předmětem dohody o zúžení SJM, hledělo jako na vypořádaný. Není tedy možný postup podle § 150 odst. 4 obč. zák. Proto odvolací soud aplikoval § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dospěl k závěru, že v něm uvedená skutková podstata nebyla naplněna (dluh nevznikl při používání majetku vyňatého ze SJM ve prospěch výlučného vlastnictví povinné, ale při používání majetku patřícího žalovaným) a tedy důvod k vyloučení nemovitostí (spoluvlastnického podílu) z exekuce není dán.

Žalobce v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v němž jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), brojí proti tomu, že soudní exekutor v rámci exekuce oprávněných (žalovaných) proti jeho bývalé manželce zahrnul do exekučního řízení i spoluvlastnický podíl 1 žalobce ke shora uvedeným nemovitostem s tím, že pro účely exekuce k vypořádání SJM zahrnujícího tyto nemovitosti nedošlo, a proto nastoupily účinky právní fikce v § 150 odst. 4 obč. zák. Exekutor takto postupoval, přestože v katastru nemovitostí již byl jako jediný vlastník zapsán žalobce. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z dřívějšího (podle něj nesprávného) rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci ze dne 28. 2. 2006, č. j. 20 Cdo 887/2005-97, které vycházelo z tehdy nikým nezpochybňovaného předpokladu, že věci, o jejichž vyloučení z exekuce šlo, se považovaly za součást SJM (což však v projednávané věci dovolatel zpochybňuje). Dovolatel je přesvědčen, že exekucí postižený majetek měl být vyloučen podle § 267 odst. 1 o. s. ř. (nikoli podle soudem aplikovaného § 267 odst. 2 o. s. ř.), neboť jej nelze považovat za součást SJM. Zdůraznil, že za trvání manželství manželů E.ch došlo ke zúžení SJM a teprve následně bylo jejich manželství rozvedeno, přičemž SJM nebylo vypořádáno, jelikož (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 681/2004, a ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 283/2003) většina majetku byla vypořádána již za manželství. Protože v době zahájení exekučního řízení byly i dotčené nemovitosti mezi manžely vypořádány, není možno je zahrnout do exekuce. Netvoří součást SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM , ale zejména proto, že SJM bylo rozvodem manželství ohledně těchto nemovitostí vypořádáno (§ 262a odst. 1 o. s. ř., § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), neboť smlouva o zúžení SJM okamžikem rozvodu manželství nabyla účinky smlouvy o vypořádání SJM. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), dovolatel neuplatil a z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že důvod k vyloučení spoluvlastnického podílu žalobce na dotčených nemovitostech z exekuce není dán, neboť nebyla naplněna skutková podstata předvídaná § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (závazek povinné vznikl při používání majetku náležejícího žalovaným).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, mylně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. (obsahujícího obdobnou úpravu jako v § 262a odst. 1 o. s. ř.) exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

Podle § 267 odst. 2 o. s. ř. se obdobně postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů, avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který
a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy,
b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.

V projednávané věci bylo zjištěno, že exekuce vedená žalovanými proti bývalé manželce žalobce byla nařízena usnesením ze dne 5. 3. 2007, č. j. 17 Nc 7238/2007-28, s právní mocí 9. 4. 2007, přičemž manželství žalobce a jeho manželky bylo již k 31. 10. 2003 pravomocně rozvedeno. Zánikem manželství zaniklo i SJM (§ 149 odst. 1 obč. zák.), o jehož následném vypořádání manželé žádnou dohodu neuzavřeli, jelikož většina majetku byla vypořádána již za manželství.

Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 681/2004 (na něž také dovolatel poukazuje), uvedl, že předmětem vypořádání SJM, které bylo zúženo smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení § 143a odst. 1 obč. zák., již není majetek a závazky, ohledně kterých bylo společné jmění zúženo. Jestliže se tedy manželé E. za trvání manželství dohodli na zúžení SJM tak, že exekucí dotčené nemovitosti budou výlučným vlastnictvím M. E., a došlo i ke vkladu jeho výlučného vlastnického práva do katastru nemovitostí, po následném rozvodu jejich manželství již nebylo třeba dalšího vypořádání SJM ohledně týchž nemovitostí, neboť již do SJM nenáležely, a nemohla tak ohledně nich nastat ani nevyvratitelná domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák. Za této situace již nebylo na místě aplikovat ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. (příp. § 42 zákona č. 120/2001 Sb.) neboť v případě exekucí dotčených nemovitostí se nejednalo ani o majetek patřící do společného jmění ani o majetek, jejž by bylo možno považovat za součást SJM.
Odkazuje-li odvolací soud na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 887/2005, dovolací soud připomíná, že Nejvyšší soud byl při svém rozhodování vázán ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacími důvody a jejich skutkovým vymezením. Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, je tento závěr nesprávný. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. l, část věty první za středníkem, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2010

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu