20 Cdo 3640/2007
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 3640/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. D., zastoupeného advokátem, proti povinnému D. R., zastoupenému advokátkou, pro 34.769,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 2423/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 21. prosince 2006, č. j. 40 Co 1676/2006-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v záhlaví citovaným usnesením potvrdil rozhodnutí ze dne 23. 5. 2006, č. j. E 2423/2003-51, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 10. 2006, č.j. E 2423/2003-62, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že k plněním, které poskytl povinný oprávněnému před vydáním exekučního titulu, nelze přihlédnout, že takovou námitku mohl povinný uplatnit pouze v nalézacím řízení a že důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nejsou ani plnění vymožená v rámci již nařízeného výkonu rozhodnutí.

V dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinný namítá, že již několikráte přeplatil dlužnou částku. Povinný musí bydlet s rodinou v nouzovém přístřeší, oprávněný neprovedl řádné vyúčtování pohledávek vůči povinnému. Samotnou dlužnou částku považuje za spornou, protože oprávněný se v nalézacím řízení nedostavoval k jednáním a nepředkládal důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení. V důsledku toho dlužný poplatek z prodlení mnohonásobně překročil exekučním titulem přiznanou jistinu a jeho vymáhání je v rozporu s dobrými mravy a v podstatě se jedná o zneužití práva. Povinný přitom žije se svou rodinou v nuzných podmínkách, obývají pouze zahradní domek bez odpovídajícího hygienického a sociálního zázemí a bez topení. Proto podle jeho názoru se měl soud současně zabývat i možností zastavení výkonu rozhodnutí.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice označil, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, neboť dovolatel v podaném dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu, a v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.

Pokud jde o návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., není žádný důvod pro úsudek, že soud postupoval při zkoumání podmínek pro zastavení výkonu rozhodnutí nestandardně. Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku. Důvody zániku vymáhaného práva jsou uvedeny v hmotném právu, např. v ustanoveních § 559 až 587 občanského zákoníku V obecné rovině platí, že ve stadiu vykonávacího řízení může být přihlédnuto jen k takovému zániku práva, ke kterému došlo až po vydání podkladového rozhodnutí. Exekuční soud není soudem přezkumným ve vztahu k nalézacímu řízení. Proto okolnosti, které znamenají zánik práva v titulu uvedeného, a které nastaly před vydáním titulu, zákon dovoluje uplatňovat jen v řízení nalézacím. Výjimku tvoří rozsudek pro zmeškání (§ 153b o. s. ř.), který ovšem ve věci podkladovým rozhodnutím není. Důvodem pro zastavení výkonu není ani splnění provedené v rámci nařízeného výkonu, tedy v rámci jeho provedení. Tímto důvodem je jen plnění mimo rámec výkonu nebo plnění, které za povinného uskutečnila třetí osoba (srov. usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 37 Co 17/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy pod č. 96 v částce 11/1998).

Nesprávný výklad některé z podmínek, které zákon vyžaduje pro vyhovění návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., tedy nebyl dovolacím soudem zjištěn. Plnění poskytnuté oprávněnému před vydáním exekučního titulu, ani plnění vymožené v rámci probíhající exekuce tak není možné v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle citovaného ustanovení zohlednit.

Zásadní právní otázkou pak nemohou být ani výhrady, jimiž povinný zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí, konkrétně pak výši dlužné částky, obsažené ve výroku podkladového rozhodnutí. V exekučním řízení není soud oprávněn věcnou správnost tohoto rozhodnutí přezkoumávat, jeho obsahem je vázán a je povinen z něho vycházet (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1833/2002).

Stejně tak návrh na nařízení výkonu rozhodnutí ani soudem nařízený výkon rozhodnutí nemohou být v rozporu s dobrými mravy. Podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Protože řízení o výkon rozhodnutí zakládá mezi jeho účastníky vztahy procesní, je nepřípadná argumentace hmotněprávním ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Soud proto nemůže ani hodnotit přiznanou výši poplatku z prodlení.

Nesprávné právní posouzení nemůže mít ani ten dovolatelem tvrzený základ, že soud měl přikročit k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. . Je pravdou, že soud není vázán právní kvalifikací, jíž účastník k odůvodnění svého úkonu použije; ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. je i v řízení o výkon rozhodnutí vázán vedle obsahu toho, co účastník navrhuje, též vylíčením (tvrzením) skutečností, jimiž je účastníkův procesní úkon podepřen. K tomu v procesních poměrech rozhodování ve věci zastavení výkonu rozhodnutí navíc přistupuje okolnost, že ve smyslu ustanovení § 269 odst. 1 o. s. ř. soud zastaví výkon rozhodnutí nejen na návrh, ale i bez návrhu a že tedy jinými slovy soud není vázán právní citací takového důvodu pro zastavení výkonu rozhodnutí, jenž se mu dostal do dispozice. V tomto smyslu je ovšem v dané věci nepřehlédnutelné, že povinný navrhl zastavení výkonu rozhodnutí v důsledku splnění dluhu . V tomto úkonu povinný vyjádřil v rovině skutkových tvrzení rovněž důvody pro takový návrh. Poukazuje-li nyní na to, že soudy měly rozhodnout také o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a doprovází tento návrh dalšími skutečnostmi, případně důkazními návrhy, je třeba mít na zřeteli, že se jedná fakticky o nový návrh. Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Navíc je zřejmé, že důvody, pro které by se měl podle dovolatele soud zabývat zastavením výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., se v podstatě ztotožňují s jeho námitkami směřujícími proti věcné správnosti podkladového rozhodnutí či rozporu výkonu rozhodnutí s dobrými mravy, se kterými se dovolací soud již vypořádal.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, poměřil okolnosti případu se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu a jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo odmítnuto a oprávněnému v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2009

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu