20 Cdo 363/2012
Datum rozhodnutí: 02.05.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 139 odst. 1 předpisu č. 164/1961Sb., § 130 předpisu č. 164/1961Sb., § 245 předpisu č. 164/1961Sb., § 248 odst. 1 předpisu č. 164/1961Sb., § 228 odst. 2 předpisu č. 164/1961Sb.




20 Cdo 363/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CONSUS INVESTIČNÍ FOND a.s. (zkráceně CIF, a.s.) v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Jižní I. č. 5/783, identifikační číslo osoby 100 00 500, zastoupené JUDr. Jiřím Římalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Výstaviště 67, proti povinné Ing. A. M. , zastoupené JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Demartinky 1, pro 71.600.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 7674/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2011, č. j. 68 Co 297/2011 - 61, takto:

Dovolání se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 21. 2. 2011, č. j. 33 Nc 7674/2004 - 49, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 24. 8. 2004, č. j. 33 Nc 7674/2004 - 7, pravomocným dne 15. 10. 2004, podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 128/2003, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 71.600.000,- Kč a nákladů exekuce. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 128/2003, jímž bylo zamítnuto odvolání obžalované (povinné) proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 244/2006, jímž dále byla zrušena rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a jímž dále bylo Vrchnímu soudu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; v odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že věc se vrátila do stadia řízení u odvolacího soudu, aniž by jakkoli bylo rozhodováno o odvoláním napadeném rozsudku Městského soudu v Praze. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 6 To 57/2006, pravomocným téhož dne, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že obžalovaná (povinná) se za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, jímž byla uznána vinnou napadeným rozsudkem, odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání devíti let.

Odvolací soud nepřisvědčil tvrzení povinné, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, nenabyl právní moci a že podle něj nemůže být vedeno exekuční řízení . Dovodil, že byla-li exekuce nařízena usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 8. 2004, stalo se tak v době, kdy existoval vykonatelný titul, kterým je citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, neboť ten nabyl právní moci dnem 8. 6. 2004, kdy bylo vyhlášeno usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 128/2003, jímž bylo zamítnuto odvolání obžalované (povinné). Teprve na základě dovolání obžalované bylo toto usnesení usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006 zrušeno a věc se vrátila do stadia odvolacího řízení, aniž by jakkoli bylo rozhodováno o odvoláním napadeném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99. Tedy nedošlo, jak povinná dále namítá, ke zrušení výroku o vině a v důsledku toho nemohlo dojít ani ke zrušení výroků o trestu a o náhradě škody jako výroků na výrok o vině navazujících. Městský soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výroky rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, o vině a o povinnosti obžalované (povinné) nahradit oprávněnému škodu ve výši 71.600.000,- Kč nebyly citovaným usnesením Nejvyššího soudu dotčeny a že exekučním titulem je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, který nabyl právní moci dnem vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 6 To 57/2006, tj. dne 24. 11. 2006. Uzavřel, že za situace, kdy exekuce byla nařízena za splnění všech zákonných předpokladů, tedy vykonávaný rozsudek byl pravomocný a vykonatelný, pak v důvodech povinnou namítaných nelze spatřovat okolnosti, pro které by bylo lze exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř. [důvody uvedené pod písmeny c) až g) tohoto ustanovení povinná netvrdila]. Odvolací soud neshledal ani důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť ke dni rozhodování soudu prvního stupně o návrhu povinné na zastavení exekuce byl exekuční titul pravomocný a vykonatelný.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především namítá, že předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 12. 2007, č. j. 33 Nc 7674/2004 - 45, jímž zamítl její dřívější návrh na zastavení exekuce, bylo doručováno prostřednictvím opatrovnice - pracovnice tohoto soudu, což je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu; kromě toho, nebylo-li jí toto rozhodnutí doručeno, nenabylo dosud právní moci. Z toho dovozuje, že řízení o nyní projednávaném návrhu na zastavení exekuce, který podala dne 11. 2. 2011, je třeba zastavit a veškerá rozhodnutí zrušit, neboť je zde překážka litispendence (§ 83 odst. 1 o. s. ř.), a dále, že rozhodnutí o dřívějším návrhu na zastavení exekuce je nutné řádně doručit. Dále dovolatelka uvedla, že soud prvního stupně exekuci nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 3 T 14/2009, avšak takto označený exekuční titul neexistuje, když Nejvyšší soud České republiky svým usnesením ze dne 22. 6. 2006, č. j. 7 Tdo 244/2006 zrušil usnesení Vrchního soudu ze dne 28. 6. 2004, č. j. 6 To 128/2003 a rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006, č. j. 6 To 57/2006 změněno . Jediným existujícím rozhodnutím je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 6 To 57/2006. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II, bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 odst. 1 exekučního řádu přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je podle odstavce 3 tohoto ustanovení dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále použitelného (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6. března 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek majících po právní stránce zásadní význam; dovolání lze tudíž odůvodnit jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil - je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132).

Dovolatelka žádnou právní otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., v dovolání nevymezila, a ani hodnocením námitek v něm obsažených k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, č. j. 3 T 14/99 - 3539, byla povinná (spolu s již pravomocně odsouzeným PhDr. J. M.) uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a odsouzena podle § 250 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let; dále jí byl uložen trest zákazu činnosti a podle § 228 odst. 1 trestního řádu jí bylo s pravomocně odsouzeným PhDr. J. M. uloženo zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozené organizaci CONSUS INVESTIČNÍ FOND a.s. ve výši 71.600.000,- Kč. Tento rozsudek ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 128/2003, jímž dovolání povinné bylo zamítnuto, nabyl právní moci dne 28. 6. 2004, a posléze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 6 To 57/2006, jímž byl zrušen výrok o trestu, a rozhodnuto, že obžalovaná se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, dne 24. 11. 2006.
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekuční řád ), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným.
Podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno.
Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Námitka dovolatelky, že soud prvního stupně exekuci nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 3 T 14/2009, a že takto označený exekuční titul neexistuje , když Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2006, č. j. 7 Tdo 244/2006, zrušil usnesení Vrchního soudu ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 128/2003, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 6 To 57/2006, ve výroku o trestu změněn , nemůže nic změnit na závěru odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán, protože exekuční titul, tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, č. j. 3 T 14/99 - 3539, je ve výroku o náhradě škody pravomocný a vykonatelný, resp. byl pravomocný a vykonatelný ke dni podání návrhu na nařízení exekuce i ke dni podání návrhu na zastavení exekuce. Důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - kromě toho, že neobstojí vedle důvodu podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - není dán rovněž, neboť exekuční titul nebyl po nařízení exekuce ve výroku o náhradě škody zrušen, a o důvod podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž jít nemůže, jelikož o pochybení při nařízení exekuce se v dané věci nejedná, neboť v okamžiku podání návrhu na nařízení exekuce byl exekuční titul pravomocný a vykonatelný. Možno je jen dodat, že z § 139 odst. 1 trestního řádu (ve spojení s § 130, § 245 a § 248 odst. 1 trestního řádu) vyplývá, že rozsudek - nestanoví-li tento zákon něco jiného - je pravomocný a (současně) vykonatelný doručením jeho opisu, jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští, anebo, je-li opravný prostředek přípustný, marným uplynutím osmidenní lhůty k podání odvolání. Protože trestní řád nestanoví jinak, stává se rozsudek, jímž v tzv. adhezním řízení byla uložena povinnost k náhradě škody, vykonatelným, jakmile nabyl právní moci. Právní předpis, podle něhož bylo podkladové rozhodnutí vydáno (v daném případě trestní řád), tedy soudu neukládá, aby ve výroku o náhradě škody určil, v jaké lhůtě (běžící od právní moci) je obžalovaný povinen poškozenému plnit (srov. § 228 odst. 2 trestního řádu).

Dovolatelčinými námitkami, že předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 12. 2007, č. j. 33 Nc 7674/2004 - 45, bylo doručováno prostřednictvím opatrovnice , což je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, že toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci a že řízení o návrhu na zastavení exekuce, doručeném soudu dne 11. 2. 2011, je třeba zastavit a veškerá rozhodnutí zrušit, neboť je zde překážka litispendence (§ 83 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zabývat nemohl, jelikož ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b a § 229 odst. 3 o. s. ř. [v dané věci je namítána vada podle § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (k tomu srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Z uvedeného plyne, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto - bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. května 2013

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu