20 Cdo 3623/2008
Datum rozhodnutí: 28.07.2010
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák., § 588 a násl. obč. zák., § 330 odst. 1 obch. zák., § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., § 268 odst. 4 o. s. ř., § 269 o. s. ř.




20 Cdo 3623/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v exekuční věci oprávněného CDV-2 , LTD. , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 5, E. Peškové 15, proti povinné J. P ., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října 661, pro 798.693,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 Nc 5457/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2005, č. j. 30 Co 336/2005 - 143, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2005, č. j. 30 Co 336/2005 - 143, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. června 2005, č. j. 21 Nc 5457/2005 - 119, ve výroku o částečném zastavení exekuce a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 24. 3. 2005, č. j. 21 Nc 5457/2005 - 10, nařídil k návrhu oprávněného ze dne 10. 3. 2005, doručeného tomuto soudu dne 17. 3. 2005, podle vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2000, č. j. 5 Cm 377/99 - 21, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 798.693,97 Kč s 33 % úroky z prodlení z částky 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do zaplacení, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 40.210,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, exekuci na majetek povinné, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Otakara Kořínka, Exekutorský úřad Praha 3.

Na základě odvolání povinné, které soud prvního stupně posoudil jako návrh na zastavení exekuce, Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 2. 6. 2005, č. j. 21 Nc 5457/2005 - 119, exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 24. 3. 2005, č. j. 21 Nc 5457/2005 - 10, zastavil co do částky 798.693,97 Kč (odpovídající jistině pohledávky oprávněného proti povinné z rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2000, č. j. 5 Cm 377/99 - 21) a dále co do 1.051.306,10 Kč (odpovídající části příslušenství ve výši 33 % úroku z prodlení z částky 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003 z téhož rozsudku) , a dále rozhodl, že exekuce bude nadále vedena k vymožení pohledávky oprávněného proti povinné ve výši 662.988,12 Kč (odpovídající části příslušenství - 33 % úroku z prodlení z částky 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003 podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2000, č. j. 5 Cm 377/99 - 21, a dále k vymožení nákladů předcházejícího nalézacího řízení oprávněného vůči povinné ve výši 40.210,- Kč, jakož i nákladů exekuce a nákladů oprávněného . Návrh povinné na úplné zastavení této exekuce zamítl a rozhodl o nákladech této fáze exekučního řízení, pokud bylo rozhodováno o částečném zastavení exekuce. K odvolání oprávněného proti výroku usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení exekuce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2005, č. j. 30 Co 336/2005 - 143, usnesení soudu prvního stupně v tomto napadeném výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že povinná uzavřela dne 20. 9. 1994 s právním předchůdcem oprávněného Investiční a poštovní bankou a.s. (dále jen IPB, a.s. ) jako s věřitelkou smlouvu (č. 940182018) o poskytnutí úvěru ve výši 1.500.000,- Kč, který řádně nesplácela. Dne 28. 7. 2003 byla mezi povinnou jako prodávající a manžely B. jako kupujícími uzavřena kupní smlouva o prodeji specifikovaných nemovitostí, které byly zatíženy zástavním právem zřízeným k zajištění pohledávky z uvedené úvěrové smlouvy. V článku I., bodu 2 a v článku II. bodu 2 b) kupní smlouvy se účastníci dohodli, že kupující uhradí jako zálohu na kupní cenu nejpozději do 31. 8. 2003 nesplacenou jistinu úvěru prodávajícího ve výši 1.850.000,- Kč na účet banky ČSOB, a.s. (právního nástupce IPB a. s.), a to v souladu s prohlášením zástavního věřitele ze dne 26. 5. 2003 (příloha č. 1 této smlouvy), s tím, že po úhradě této částky kupujícími vydá banka kvitanci o zániku zástavního práva váznoucího na předmětu převodu, což povinné sdělila již dopisem z května 2003. Vzhledem k tomu, že kupující podle kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2003 částku ve výši 1.850.000,- Kč zaplatili a ČSOB, a. s. ji na svůj účet připsala dne 25. 8. 2003, vydala banka dne 26. 8. 2003 potvrzení o zániku zástavního práva. Odvolací soud - po doplnění dokazování zprávou ČSOB, a. s. ze dne 23. 11. 2005, z níž zjistil, že tato banka nejpozději dne 20. 8. 2003 (tedy ještě před zaplacením částky 1.850.000,- Kč na její účet) obdržela text kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2003, který obsahoval prohlášení povinné o úhradě částky 1.850.000,- Kč na jistinu poskytnutého úvěru - shodně se soudem prvního stupně dovodil, že povinná v souladu s § 330 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), ve vztahu k zástavní věřitelce určila, že částkou 1.850.000,- Kč plní dluh přiznaný exekučním titulem v pořadí jistiny z úvěrové smlouvy a jejího příslušenství, a nepřisvědčil odvolací námitce oprávněného, že okresní soud nesprávně započetl platbu povinné ve výši 1.850.000,- Kč na částky uvedené v exekučním titulu, ačkoliv povinná při platbě této částky určila, že hradí na jistinu poskytnutého úvěru. Vzhledem k tomu, že tento jednostranný úkon povinné byl učiněn určitě a srozumitelně, je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. a § 1 odst. 2 obch. zák. platným právním úkonem, který je třeba vykládat i se zřetelem ke všem okolnostem souvisejícím s následným chováním stran (§ 266 obch. zák.). Krajský soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o rozsahu, v jakém byla pohledávka oprávněného přiznaná exekučním titulem úhradou částky 1.850.000,- Kč povinnou zaplacena; protože úrok z prodlení ve výši 33 % z částky 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003 činil ke dni plnění částku 1.714.294,15 Kč, zanikl dluh povinné v rozsahu jistiny (částky 798.693,97 Kč) a části příslušenství (1.051.306,10 Kč); v této části pohledávka přiznaná podkladovým rozsudkem zanikla a předpoklady pro částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g), odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), byly splněny. K úhradě tudíž zbývá část pohledávky ve výši 662.988,11 Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 40.210,- Kč a náklady exekuce.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolacímu soudu vytýká, že celou platbu 1.850.000,- Kč započetl na částky z exekučního titulu, i když v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 4, první odstavec, poslední věta) současně uvedl: text smlouvy obsahoval prohlášení povinné o úhradě částky 1.850.000,- Kč na jistinu poskytnutého úvěru , a že se nezabýval částí pohledávky ze smlouvy o úvěru, která exekučním titulem přiznána nebyla. Dovolatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil projev vůle povinné v kupní smlouvě ohledně určení platby částky 1.850.000,- Kč podle § 266 obch. zák., ačkoliv měl použít výkladová pravidla uvedená v § 35 odst. 2 obč. zák., a vycházet především z jazykového vyjádření tohoto projevu; poukazuje na to, že tento projev obsahuje pouze to, že platba je určena na jistinu úvěru, a nikde se v ní nehovoří o exekučním titulu , naopak jako právní důvod dluhu povinné se uvádí pouze smlouva o úvěru. Proto projev vůle povinné nelze vykládat jinak, než že platbou 1.850.000,- Kč byla hrazena jistina úvěru, a nikoliv, že jistinou z úvěru jsou všechny částky v exekučním titulu; je tudíž třeba zkoumat, co bylo v rámci řízení, jehož výsledkem byl exekuční titul, požadováno ze smlouvy o úvěru . Pro rozklíčování těchto částek v exekučním titulu je pak možno provést zápočet pouze na tu částku z exekučního titulu, která představuje jistinu úvěru. Dále dovolatel namítá, že právní úkon povinné (určení závazku, který plní) je neplatný buď v části přesahující výši jistiny úvěru pro nemožnost plnění (§ 37 odst. 2, § 41 obč. zák.), nebo zcela pro neurčitost a nesrozumitelnost (§ 37 odst. 1 obč. zák.). S ohledem na to je ve smyslu § 330 obch. zák. třeba v prvním případě dovodit, že povinná plnila celou jistinu úvěru ve výši 1.500.000,- Kč a zbylých 350.000,- Kč použila na uhrazení nejdříve splatných úroků a úroků z prodlení, tj. částek přiznaných exekučním titulem, jímž věřitelce byla přisouzena část jistiny úvěru ve výši 408.000,- Kč, řádný úrok ve výši 279.994,64 Kč, úrok z prodlení ve výši 110.699,33 Kč (tyto částky byly splatné do 31. 12. 1995), a úroky z prodlení ve výši 33 % z částky 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do zaplacení. Povinná tudíž v takovém případě plnila na část jistiny úvěru ve výši 408.000,- Kč, řádný úrok ve výši 279.994,64 Kč a na část úroku z prodlení ve výši 70.005,36 Kč; z částek uvedených v exekučním titulu tak zůstane neuhrazen úrok z prodlení ve výši 40.693,97 Kč, naběhlý úrok z prodlení ve výši 1.714.294,14 Kč a náklady nalézacího řízení ve výši 40.210,- Kč, tj. celkem 1.795.198,11 Kč, která má být vymožena exekucí. Ve druhém případě mělo být plnění ve výši 1.677.998,- Kč použito na zaplacení řádných úroků a poplatků a plnění ve výši 172.002,- Kč na úroky z prodlení naběhlé do 31. 3. 1996, což se na částkách přiznaných exekučním titulem projeví tak, že neuhrazeny zůstanou jistina ve výši 408.000,- Kč, úroky z prodlení ve výši 1.652.991,47 Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 40.210,- Kč a dále narůstají úroky z prodlení ve výši 33 % z částky 408.000,- Kč od 26. 8. 2003 do zaplacení. Z toho vyplývá, že odvolací soud určil výši dosud neuhrazených částek z exekučního titulu minimálně o více jak 1.000.000,- Kč nižší, než je skutečnost. Dovolatel navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Povinná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 20 Cdo 2079/2006 - 183, bylo dovolání oprávněného odmítnuto podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost. Na základě ústavní stížnosti oprávněného Ústavní soud nálezem ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2837/07, toto usnesení Nejvyššího soudu zrušil (a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání znovu projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátkou, dospěl po přezkoumání usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení exekuce, má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud nesprávně vyložil ujednání účastníků obsažené v kupní smlouvě ze dne 28. 7. 2003 uzavřené mezi povinnou a manžely B., a tím potažmo projev vůle povinné o určení závazku, který plní; dovolání je proto přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 330 odst. 1 obch. zák. má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak (odst. 2 tohoto ustanovení). Má-li dlužník vůči věřiteli několik peněžitých závazků a dlužník neurčí, který závazek plní, placení se týká nejdříve závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného (odst. 3 tohoto ustanovení). Toto ustanovení upravuje tzv. započítávání plnění, a podle právní teorie i soudní praxe se použije jak v případě, kdy tentýž dlužník má k témuž věřiteli větší počet závazků, tak i případě, je-li plněn sice závazek jediný, avšak vnitřně strukturovaný, obsahující několik dílčích povinností, např. povinnost plnit jistinu a příslušenství pohledávky. Započítávání na plnění závazků ovšem nesmí být směšováno se započtením jako právní skutečností působící zánik závazku.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, na nějž při svém rozhodnutí odvolací soud poukázal, zaujal a odůvodnil právní názor, že vůle, vtělená do právního úkonu (určení závazku, který má být splněn), je projevena určitě a srozumitelně, je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. jestliže typický účastník v postavení adresáta úkonu může tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat . V odůvodnění tohoto rozhodnutí dále uvedl, že dlužníkem projevené určení závazku, který má být splněn, je - stejně jako splnění samo - jednostranným právním úkonem; citované ustanovení § 330 odst. 1, 2 obch. zák. nestanoví ani jeho formu ani neobsahuje bližší úpravu způsobu, jímž má ze strany dlužníka k identifikaci tohoto závazku dojít. Není však pochyb, že tento právní úkon dlužníka musí - aby vyvolal sledované účinky - být úkonem platným, což v sledovaných souvislostech především znamená, aby byl úkonem učiněným srozumitelně a určitě (viz § 37 odst. 1 obč. zák., § 1 odst. 2 obch. zák.). Důsledky neplatnosti právního úkonu se zde vážou k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec určitá vůle chybí - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu současně předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Výkladová pravidla jsou vyjádřena v ustanovení § 266 obch. zák. tak, že 1) projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, 2) v případech, kdy projev vůle nelze takto vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, 3) při výkladu se dále vezme zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i jejich následného chování, pokud to připouští povaha věci, a konečně platí, že 4) projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila . (Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 967/99).

Pokud pak jde o otázku, zda výklad právního úkonu je právním posouzením věci či skutkovým zjištěním, je třeba odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, v němž vyslovil, že přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků .

V posuzované věci bylo soudy obou stupňů zjištěno, že v kupní smlouvě ze dne 28. 7. 2003 uzavřené mezi povinnou jako prodávající a manžely B. jako kupujícími o prodeji specifikovaných nemovitostí, které byly zatíženy zástavním právem zřízeným k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy, se účastníci této smlouvy v článku I., bodu 2 a v článku II. bodu 2 b) kupní smlouvy dohodli, že kupující uhradí jako zálohu na kupní cenu nejpozději do 31. 8. 2003 nesplacenou jistinu úvěru prodávajícího ve výši 1.850.000,- Kč na účet banky ČSOB, a.s., a to v souladu s prohlášením zástavní věřitelky ČSOB, a.s. ze dne 26. 5. 2003 (příloha č. 1 této smlouvy), jímž se zavázala, že v případě zaplacení částky 1.850.000,- Kč v termínu do 30. 9. 2003 k uspokojení pohledávky z úvěrové smlouvy č. 940182018 se vzdá svého zástavního práva k zastaveným nemovitostem a podá návrh na výmaz tohoto práva katastrálnímu úřadu (viz též prohlášení zástavního věřitele ze dne 24. 6. 2002 na čl. 22 spisu). Podle zjištění soudů obou stupňů byla uvedená částka připsána na účet zástavní věřitelky dne 25. 8. 2003 (tedy ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce) a dne 26. 8. 2003 vydala potvrzení o zániku zástavního práva. Protože právní úprava kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem je upravena v občanském zákoníku v § 588 a násl. obč. zák., řídí se posouzení otázky výkladu (a platnosti) kupní smlouvy a ujednání v ní obsažených občanským zákoníkem.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Pro případ, že o obsahu právního úkonu vznikne pochybnost, uvedené ustanovení formuluje výkladová pravidla, která umožňují odstranit pochybnost výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu lze vyložit prostředky gramatickými (z hlediska významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) a systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Interpretují-li účastníci právního úkonu obsah jejich smluvního ujednání či jeho části odlišně, je třeba toto ujednání vyložit nejprve podle jeho jazykového vyjádření. Skutečná vůle účastníků právního úkonu při jeho uskutečnění (při uzavření smlouvy) je právně relevantní za podmínky, že není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Z hlediska jazykového vyjádření obsahu smluvního ujednání účastníků v kupní smlouvě ze dne 28. 7. 2003 je jednoznačné, že uvedená záloha na kupní cenu byla určena na nesplacenou jistinu úvěru prodávajícího u ČSOB a.s. jako zástavní věřitelky, která se prohlášením ze dne 26. 5. 2003 (jež tvoří příloha č. 1 této smlouvy), zavázala, že v případě zaplacení částky 1.850.000,- Kč v termínu do 30. 9. 2003 k uspokojení pohledávky z úvěrové smlouvy č. 940182018 se vzdá svého zástavního práva k zastaveným nemovitostem a podá návrh na výmaz tohoto práva katastrálnímu úřadu (což učinila dne 26. 8. 2003). Tímto ujednáním v kupní smlouvě současně povinná jako dlužnice ve vztahu k zástavní věřitelce určila, že zaplacením částky ve výši 1.850.000,- Kč plní (nejprve) na jistinu úvěru.

Jestliže podle úvěrové smlouvy ze dne 20. 9. 1994 (č. 940182018), kterou povinná uzavřela s právním předchůdcem oprávněného IPB a.s. jako s věřitelem, byl povinné poskytnut úvěr ve výši 1.500.000,- Kč (který podle obsahu spisu zcela vyčerpala), a záloha na kupní cenu byla určena na nesplacenou jistinu úvěru prodávajícího (povinné) u ČSOB a.s., je v této části (§ 41 obč. zák.), tedy co do částky 1.500.000,- Kč, smluvní ujednání účastníků v kupní smlouvě a současně též určení závazku, který má být splněn, určité a srozumitelné a tudíž platné (§ 37 odst. 1 obč. zák.).

Není proto správný názor odvolacího soudu, že povinná ve vztahu k zástavní věřitelce určila, že částkou 1.850.000,- Kč plní dluh přiznaný exekučním titulem v pořadí jistiny z úvěrové smlouvy a jejího příslušenství , jak dovolatel namítá.

V posuzované věci z obsahu spisu dále vyplývá, že návrhem na vydání exekučního titulu (platebního rozkazu či rozsudku) se právní předchůdkyně oprávněného domáhala zaplacení částky rovnající se nesplacenému poskytnutému úvěru ve výši 408.000,- Kč, na dohodnutých úrocích částky 279.994,64 Kč, sankčních úroků ve výši 110.699,- Kč, tedy celkem dlužné částky 798.693,97 Kč splatné ke dni 31. 12. 1995, a ode dne podání návrhu, tj. od 8. 2. 1996, úroků ve výši 33 % do zaplacení, s odůvodněním, že v souladu s článkem 17 odstoupila od uzavřené úvěrové smlouvy z důvodu, že povinná neplatila dohodnuté splátky úvěru. Exekučním titulem byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 798.693,97 Kč s 33 % úrokem z prodlení z částky 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částka 40.210,- Kč.

Je tudíž třeba přisvědčit námitce oprávněného, že povinná prostřednictvím kupujících z kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2003 plnila na základě uzavřené úvěrové smlouvy celou jistinu úvěru ve výši 1.500.000,- Kč (z níž částka 408.000,- Kč představuje podle exekučního titulu nesplacenou část poskytnutého úvěru ke dni 31. 12. 1995); protože ohledně částky 350.000,- Kč povinná neurčila způsob započítávání, je nutno tuto částku, zaplacenou zástavní věřitelce před podáním návrhu na nařízení exekuce, započítat na částky přiznané exekučním titulem splatné do 31. 12. 1995, tj. na řádné úroky ve výši 279.994,64 Kč a na část úroku z prodlení ve výši 70.005,36 Kč.

Dovolací soud se z uvedených důvodů neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu o rozsahu, v jakém byla pohledávka oprávněného přiznaná exekučním titulem úhradou částky 1.850.000,- Kč povinnou zaplacena, a že v části uvedené v jeho rozhodnutí pohledávka přiznaná podkladovým rozsudkem zanikla a předpoklady pro částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g), odst. 4 o. s. ř. tak byly v tomto rozsahu splněny.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, Nejvyšší soud je v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ve výroku o částečném zastavení exekuce a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.), v němž se vypořádá i s námitkou promlčení, kterou povinná vznesla v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, jež okresní soud posoudil podle jeho obsahu jako návrh na zastavení exekuce.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2010


JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu