20 Cdo 3591/2007
Datum rozhodnutí: 23.06.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 3591/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. v. b. j. d. čp. K. V., zastoupeného advokátkou, proti povinnému J. H., zastoupenému advokátem, pro 47.607,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 25 E 530/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2006, č. j. 18 Co 520/2006-38, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 15. 6. 2006, č. j. 25 E 530/2006-21, jímž Okresní soud v Karlových Varech nařídil podle svého rozsudku ze dne 27. 5. 2005, č. j. 15 C 345/2004-74, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 18 Co 489/2005, k vymožení pohledávky 47.607,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, pro náklady nalézacího řízení ve výši 31.685,50 Kč a pro náklady výkonu rozhodnutí ve výši 8.070,50 Kč výkon rozhodnutí prodejem bytové jednotky č. v domě č. p. na parcele č. a spoluvlastnického podílu povinného ve výši 6446/248610 na společných částech domu č. p. na parcele č., zapsaných na listech vlastnictví č. a pro obec K. V., katastrální území T. Odvolací soud měl předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí za splněny, zejména dospěl k závěru, že obsah vykonávaného rozhodnutí souhlasí s podaným návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí a byl zvolen i odpovídající způsob výkonu. K odvolacím námitkám povinného uvedl, že spadají do řízení nalézacího a ve vykonávacím řízení se jimi soud nemůže zabývat.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž ohlásil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ). Namítá, že navržený způsob výkonu rozhodnutí je vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny bytové jednotky, jakož i s ohledem na jeho zdravotní stav a sociální poměry, za nichž si není schopen ani zajistit náhradní bydlení, způsobem zřejmě nevhodným, přičemž soudům obou stupňů vytýká, že se v rozporu s ustanovením § 264 o.s.ř. touto otázkou nezabývaly. Povinný dále namítá, že nesprávným postupem soudů obou stupňů došlo také k neoprávněnému zásahu do hmotného práva , který spatřuje v porušení § 127 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), s tím, že ze strany ostatních vlastníků bytových jednotek v domě dochází k neustálému obtěžování jeho osoby různými prostředky a zařízeními umístěnými v předmětné nemovitosti . Povinný poukazuje dále na to, že opakovaně písemně vyjadřoval svůj nesouhlas s výší poplatků za služby a příspěvků do fondu oprav, avšak na jeho stanovisko nebyl brán zřetel. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit toliko ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také dovolatel správnost rozhodnutí odvolacího soudu poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl a ani hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný.

Výrazem ustálené soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/2004 pod č. 38, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1243/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 751/2006) je pak to, že v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, není oprávněný povinen dokládat, že jím navržený způsob výkonu rozhodnutí je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že navržený způsob výkonu je ve smyslu § 264 odst. 1 o.s.ř. nevhodný, protože lze úspěšně postihnout jiné jeho majetkové hodnoty způsoby, který se jeví být vhodnějšími. Jelikož při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor, odsouvá se její prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. h/, § 269 odst. 1 o.s.ř.). Z toho plyne, že při nařízení výkonu rozhodnutí je zřejmá nevhodnost způsobu výkonu relevantní, jestliže vyplývá z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo z jiného podání oprávněného, jestliže se soud dozví jinak z úřední činnosti o vhodnějším způsobu výkonu, anebo jestliže námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech povinný uplatnil, měl-li takovou výjimečnou příležitost (srov. § 253 odst. 1, 2 o.s.ř.). O takový případ však v souzené věci nejde a netvrdí to ani dovolatel.

Poukazuje-li dovolatel na svůj nesouhlas s výší poplatků za služby a příspěvků do fondu oprav, pak Nejvyšší soud připomíná, co zdůraznil již v mnoha rozhodnutích, a sice že v řízení o výkon rozhodnuti soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, jehož výkon je navržen, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58).

Námitky dovolatele, že ze strany vlastníků dalších bytových jednotek v domě dochází k neoprávněným zásahům do jeho práv ve smyslu § 127 obč. zák., jsou v řízení o výkon rozhodnutí bez významu. Nezbývá než dodat, že procesní postup a rozhodnutí soudu v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí za takový zásah považovat nelze.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému náklady v tomto stadiu řízení /podle obsahu spisu/ nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 23. června 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu