20 Cdo 3563/2010
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 47 předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 3563/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČ 411 97 518, adresa pro doručování: VZP ČR, Územní pracoviště Kolín, Komenského 193, 280 02 Kolín, proti povinné K. P. , zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, pro 62.150,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 Nc 275/2009, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2009, č. j. 27 Co 291/2009 - 12, takto:


Dovolání se odmítá .

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekuční řád ), odvolání povinné proti usnesení ze dne 23. 1. 2009, č. j. 14 Nc 275/2009 - 6, jímž okresní soud nařídil podle vykonatelného rozhodnutí VZP ČR ÚP Kolín č. 4240500542, č. 2140500541 ze dne 15. 5. 2005 , k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 62.150,50 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinné, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala, Exekutorský úřad Plzeň-jih. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení exekuce byly splněny; námitky povinné ohledně její sociální situace, majetkových poměrů a věcné nesprávnosti vykonávaného rozhodnutí nepovažoval za skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání (doplněné prostřednictvím ustanoveného zástupce), v němž za otázku zásadního právního významu považuje, zda nařízení exekuce na majetek není v rozporu se zásadou přiměřenosti zakotvenou v ustanovení § 47 exekučního řádu . Má za to, že v případě, kdy je zřejmé, že majetek povinné nemůže být postižen jiným způsobem, než za porušení zásady přiměřenosti, stojí za úvahu, aby v tomto rozhodování (při nařízení exekuce) byl soud vázán uvedenou zásadou. Opětovně zpochybňuje věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, když uvádí, že dluh na zdravotním pojištění vznikl bez jejího zavinění a nezaúčtováním některých plateb. Poukazuje rovněž na svou nepříznivou sociální situaci a zdravotní stav a namítá, že k těmto okolnostem měly při rozhodování či nařízení exekuce soudy přihlížet. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl po přezkoumání věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) k závěru, že dovolání povinné není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s § 130 exekučního řádu přípustné.

Otázka, zda nařízení exekuce na majetek není v rozporu se zásadou přiměřenosti zakotvenou v ustanovení § 47 exekučního řádu , přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v tomto směru zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3693/2007, nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1361/2008). Jak vyplývá z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, v případě exekuce dle exekučního řádu soud nepřezkoumává při nařízení exekuce, jíž pověřuje soudního exekutora, zda-li k vydobytí pohledávky oprávněného není vhodnější výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda-li navržený způsob exekuce není zřejmě nevhodný; při respektování ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu, lze dosáhnout přezkumu postupu exekutora z pohledu přiměřenosti způsobů provedení exekuce jen prostřednictvím institutů odkladu či zastavení exekuce.

Přípustnost dovolání podle výše citovaných ustanovení nemohou v dané věci založit ani ostatní námitky, jimiž povinná zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu a kterými poukazuje na svou tíživou sociální situaci a zdravotní stav, neboť soud při nařízení exekuce není oprávněn věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí přezkoumávat, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet, přičemž pro nařízení exekuce nejsou podstatné ani majetkové a sociální poměry povinné osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 457/2005, usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3535/2007, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, a usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58).

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2010

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu