20 Cdo 3537/2009
Datum rozhodnutí: 18.08.2011
Dotčené předpisy: § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007




20 Cdo 3537/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného STÁTNÍHO STATKU BÍLÝ KOSTEL, s. p. v likvidaci , se sídlem v Hrádku nad Nisou, Žitavská 10, identifikační číslo osoby 18382282, proti povinné VÝKUP, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, K Botiči 409/2, identifikační číslo osoby 48291099, pro 383.403,64 Kč s příslušenstvím, za účasti JUDr. Ph.Dr. Jiřího Štrincla , soudního exekutora se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, zástavní věřitelky CDV-2, Ltd , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 5, E. Peškové 15, a Mgr. M. K. , jako správce konkursní podstaty úpadce PEZO s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 7, Stupkova 5, identifikační číslo osoby 62909819, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 1307/2006, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Městského soudu v Praze z 9. 12. 2008, č. j. 16 Co 393/2008-56, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze z 9. 12. 2008, č. j. 16 Co 393/2008-56, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 16. 5. 2008, č. j. 49 Nc 1307/2006-26, se ruší a věc se obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 16. 5. 2008, č. j. 49 Nc 1307/2006-26, obvodní soud nevyhověl námitce zástavní věřitelky proti uspokojení pohledávky soudního exekutora na nákladech exekuce jako první v pořadí (výrok I.) a rozdělovanou podstatu v částce 1.401.994,50 Kč rozvrhl tak, že z ní bude v první skupině uspokojena pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 254.065,- Kč k hotovému zaplacení, a že částka 1.147.929,50 Kč bude vydána Mgr. M. K. jako správci konkursní podstaty úpadce PEZO s.r.o., s tím, aby, nedojde-li k jejímu využití v rámci konkursního řízení, ji vrátil k provedení rozvrhového řízení v rámci exekuce (výrok II.).

Napadeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil jen tak , že rozdělovaná podstata činí částku 1.404.894,50 Kč, a že správci konkursní podstaty bude vydána částka 1.150.829,50 Kč, jinak usnesení obvodního soudu i v tomto výroku potvrdil. S odvolací námitkou zástavní věřitelky, že správci konkursní podstaty úpadce měla být vydána celá rozdělovaná podstata, jelikož náklady exekuce nařízené 15. 3. 2006 neměly být uspokojeny v první, nýbrž ve třetí skupině podle právního stavu do 31. 12. 2007, tedy před účinností zákona č. 347/2007 Sb., jímž byl od 1. 1. 2008 novelizován exekuční řád, se městský soud vypořádal závěrem (strana 3 na č. l. 57), že exekuční řád ve znění účinném do 31. 12. 2007 ani občanský soudní řád neobsahoval výslovné ustanovení o skupině a pořadí uspokojení nákladů exekuce při rozvrhu podstaty, vložené až ustanovením § 68 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2008. Podle městského soudu není důvodná odvolací námitka, že soudy konstantně zařazovaly pohledávku exekutora do třetí skupiny, naopak praxe nižších soudů prakticky bezvýjimečně od účinnosti exekučního řádu uspokojovala pohledávku exekutora na náhradu jeho nákladů v první skupině jako pohledávku obdobnou nákladům státu. Do třetí skupiny byla pohledávka exekutora zařazena až stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2006. Stanovisko Nejvyššího soudu není pro soudy podle odvolacího soudu závazné, z povahy věci je však přijímáno za účelem sjednocení judikatury. Než se však stačil tento právní závěr obsažený ve stanovisku jednoznačně prosadit, bylo do exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb. vloženo ustanovení § 68 odst. 2, které v souladu s předchozí soudní praxí stanovilo zařazení pohledávky exekutora na náklady exekuce do první skupiny. V této podobě uvedené ustanovení § 68 odst. 2 platilo v době, kdy soud prvního stupně rozhodoval o rozvrhu podstaty. Za této situace tedy podle odvolacího soudu ani nelze dovodit legitimní očekávání odvolatele, že pohledávka exekutora bude soudem hodnocena po účinnosti zákona č. 347/2007 Sb. jako pohledávka, která má být uspokojená ve třetí skupině, a že by tedy aplikace nově přijaté výslovné úpravy pohledávky exekutora porušovala princip právní jistoty.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že to řeší právní otázku střetu nároku zástavního věřitele se zástavním právem vzniklým dávno před zahájením exekuce s nárokem exekutora v rozporu s hmotným právem, a že tak nepřípustně zakládá pravou retroaktivitu pozdějšího právního předpisu ), oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že rozhodl-li soud prvního stupně o rozvrhu 16. 5. 2008, tedy za účinnosti exekučního řádu ve znění po novelizaci provedené od 1. 1. 2008 zákonem č. 347/2007 Sb., je namístě uspokojení pohledávky exekutora na náhradu nákladů exekuce v první skupině.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání, přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. f), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. f), odst. 3 o. s. ř. pro rozpor napadeného usnesení s judikaturou, je důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., které by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že pohledávka soudního exekutora má být uspokojena ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2008 v první skupině podle § 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i a o takový případ jde v souzené věci práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu je v souzené věci.

K uvedené otázce Nejvyšší soud i Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008, nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1562/09 nebo nález téhož soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 314/09) uzavřely, že exekuční řízení realizované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce, vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. (před 1. 1. 2008) je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Protože se o takový případ v souzené věci jedná, je třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 31/2006. Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací soud nemá důvod se od těchto názorů odchýlit.

Jak tedy plyne z uvedeného, právní závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je třeba aplikovat ustanovení § 68 odst. 2 exekučního řádu již ve znění zákona č. 347/2007 Sb., je nesprávný. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu