20 Cdo 3536/2009
Datum rozhodnutí: 28.06.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




20 Cdo 3536/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Městské části Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 9, identifikační číslo osoby 00063517, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 17, proti povinným 1) F. B. a 2) V. B. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, pro 8 727,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 Nc 11129/2008, o dovolání povinné 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2009, č. j. 62 Co 102/2009-25, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :


Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 30. 6. 2008, č. j. 35 Nc 11129/2008-2, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 9 C 7/98, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 8 727,- Kč s vyčísleným poplatkem z prodlení, pro náklady oprávněné a pro náklady exekuce, které budou vyčísleny, exekuci na majetek povinných, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Ingrid Švecovou. Za nedůvodnou považoval námitku místní nepříslušnosti, neboť povinný 1) má trvalé bydliště v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3, sám námitku místní nepříslušnosti soudu nevznesl, přičemž v případě, že návrh směřoval proti oběma povinným, je místně příslušným k projednání věci obecný soud kteréhokoliv z nich. Současně dospěl k závěru, že rozsudek je vykonatelný, neboť byl doručen i povinné 2) na adresu Praha 8, Roudnická 454, do vlastních rukou.

Povinná V. B. v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přitom dovozuje s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 999/2009. Namítá, že odvolací soud nenařídil jednání, ačkoliv ve věci prováděl důkazy, tj. přinejmenším zprávou z Centrální evidence obyvatel a spisem z nalézacího řízení). Tímto způsobem zatížil řízení vadou, která na úrovni jednoduchého práva představuje provádění důkazů v nepřítomnosti povinné a na úrovni ústavního práva porušení základního práva na spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07). Dále uvádí, že otázkou místa bydliště povinného F. B. se soud zabýval pouze formálně a nezjistil jeho skutečné bydliště. Poukázala na usnesení téhož soudu ze dne 20. 4. 2009, č. j. 55 Co 92/2009-23, v němž městský soud konstatoval, že F. B. nemá bydliště a že je bez přístřeší, jak sdělil sám soudní exekutorce. Současně poukázala na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 268/98, a nálezu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 se opírá o skutečnost, že v době podání návrhu měl povinný trvalý pobyt v obvodu tohoto soudu, což obvodní soud zjistil z výpisu z Centrální evidence obyvatel. Dále připomněla, že dovolatelka nepřikládá napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, ačkoliv ten je předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatelka sice dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ohlašuje, žádnou argumentaci v dovolání obsaženou mu však podřadit nelze (dovolatelka ani netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam).

Dovolatelka dále vznáší dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je uplatnitelný jen za shora uvedených podmínek, a jehož naplnění spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud jí odepřel možnost vyjádřit se k jím prováděným důkazům. V usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněném pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení, zjištěných pomocí šetření, které provedl. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. § 123 o. s. ř.). Činí-li (však) soud výkonu rozhodnutí závěr o vykonatelnosti titulu (včetně závěru o řádném doručení rozhodnutí ) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno , nejde o šetření postupy dle § 122 a násl. o. s. ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům .

Protože v souzené věci odvolací soud prováděl šetření o tom, zda byl exekuční titul dovolatelce doručen, pouze z obsahu nalézacího spisu, nemohl z tohoto důvodu zatížit řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud ve věci nenařídil jednání, uplatňuje zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., jež však není způsobilým dovolacím důvodem.

Výtkou, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, dovolatelka uplatnila opět dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však taková dovolací výhrada bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se přitom v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1725/2009 /ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III.ÚS 984/11 odmítnuta/). Nelze současně přehlédnout, že dovolatelka není subjektivně oprávněna k uplatnění této námitky, neboť místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 byla založena na základě bydliště povinného 1) a ten námitku místní nepříslušnosti tohoto soudu neuplatnil.

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2011

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r. předsedkyně senátu