20 Cdo 3505/2009
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 3505/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. M. Č. , zastoupeného Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, proti povinnému A. D. , pro částku 253.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 Nc 4734/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 27. 2. 2009, č. j. 31 Co 332/2008-24, takto:

I. Dovolání do výroků II. o náhradě nákladů řízení a III. o nákladech exekuce se odmítá , jinak se dovolání zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 28. 4. 2008, č. j. 16 Nc 4734/2008-8, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že k exekuci navržený rozsudek nenabyl právní moci a tedy ani vykonatelnosti, jelikož jak bylo zjištěno ze spisu nalézacího soudu odvolání povinného do pokladového rozsudku bylo považováno za včasné (usnesení z 29. 10. 2008, č. j. 7 C 98/2007-54, jímž okresní soud odmítl odvolání povinného jako opožděné, bylo usnesením krajského soudu z 28. 1. 2009, č. j. 29 Co 21/2009-72, změněno tak, že se odvolání neodmítá). S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1105/2005 a 20 Cdo 567/2006 pak krajský soud uzavřel, že rozhodnutí znějící na peněžité plnění, na jehož podkladě je exekuce navrhována, musí být formálně vykonatelné již v době zahájení exekučního řízení, kterážto podmínka v souzené věci splněna nebyla.

V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci; naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti podkladového rozsudku a zdůrazňuje, že v době nařízení exekuce byl rozsudek opatřený doložkou právní moci a tedy mající charakter veřejné listiny formálně vykonatelný. V závěru dovolání pak poukazuje na skutečnost, že uvedený rozsudek byl k odvolání povinného rozsudkem krajského soudu z 29. 4. 2009, č. j. 29 Co 415, 416/2008-89, pravomocným 3. 6. 2009, jako věcně správný potvrzen.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., které by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o formální nevykonatelnosti podkladového rozsudku.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale také a o takový případ jde v souzené věci práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.

V usnesení z 18. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1105/2005, Nejvyšší soud vyložil, že rozhodnutí znějící na peněžité plnění, na jehož podkladě je navrhována exekuce, musí být formálně vykonatelné již v době zahájení exekučního řízení. Tento okamžik je totiž významný v případech, kdy exekuce k vymožení peněžitého plnění bude provedena prodejem movitých věcí, nemovitostí nebo podniku; v těchto případech (na rozdíl od srážek ze mzdy a přikázání pohledávky, při nichž je pořadí pohledávek určováno dnem, kdy plátci mzdy, peněžnímu ústavu nebo dlužníku povinného byl doručen exekuční příkaz) je pro pořadí pohledávek rozhodující den zahájení exekučního řízení (§ 332 odst. 1, § 337c odst. 5, § 338ze odst. 5 o.s.ř.). K nabytí vykonatelnosti až později v průběhu řízení nelze přihlížet, neboť podání návrhu, s nímž není spojen vykonatelný exekuční titul, nemůže oprávněnému založit výhodnější pořadí pohledávky oproti oprávněným, kteří návrh podali (řádně) až poté, co se titul stal vykonatelným.

Stejný závěr přijatý v uvedených rozhodnutích pro exekuce nařizované a prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb. dovodil Nejvyšší soud v usnesení z 21. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3567/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97/2010, pro výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu; v jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že nabyl-li exekuční titul formální vykonatelnosti teprve po vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nemohl tím být dodatečně zhojen nedostatek formální vykonatelnosti existující v době vydání rozhodnutí soudu o nařízení výkonu. Ve světle tohoto závěru se jeví nerelevantním tvrzení dovolatele, že exekuční titul rozsudek z 22. 1. 2008, č. j. 7 C 89/2007-25, ve spojení s opravným usnesením z 25. 2. 2008 byl rozsudkem odvolacího soudu z 29. 4. 2009 (tedy teprve po vydání rozhodnutí exekučních soudů obou stupňů) potvrzen.

Uvedené judikatorní závěry sdílí i literatura (srov. např. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 294, 365).

K argumentaci povinného, že exekuční titul byl opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti, připomíná Nejvyšší soud svou ustálenou judikaturu, např. usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, v jehož odůvodnění zopakoval závěr, že i když soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, je oprávněn a povinen v případě pochybností provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané soudní rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). Z uvedeného plyne, že samotná doložka právní moci a vykonatelnosti, jíž je podkladové rozhodnutí opatřeno, ještě nemusí bez dalšího znamenat, že v exekučním řízení nedospěje soud stran jeho (ne)vykonatelnosti s ohledem např. na další průběh nalézacího řízení k závěru, že v předmětné době rozhodnutí vykonatelné nebylo.

Dovolání směřuje výslovně také do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a nákladů exekuce, v této části však není přípustné.

Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že usnesení o nákladech řízení ani nákladech exekuce není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu věc sama srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88); kromě toho nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující.

Protože tedy dovolání do výroků II. a III. přípustné není, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v této části podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení měl právo na jejich náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu