20 Cdo 350/2009
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 350/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Františka Ištvánka v exekuční věci oprávněné Mgr. J. L. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti povinné H. C. , zastoupené JUDr. Jindrou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Londýnská 55, pro 58.239,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 33 Nc 1150/2007, o dovolání oprávněné proti rozhodnutí Městského soudu v Praze z 25. 7. 2008, č. j. 29 Co 200/2008-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.300,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jindry Pavlové. O d ů v o d n ě n í :


Usnesením z 12. 2. 2008, č. j. 33 Nc 1150/2007-56a, obvodní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. odůvodněný tvrzením, že ta vymáhanou pohledávku před doručením usnesení o nařízení exekuce v plné výši uhradila; své rozhodnutí s poukazem na ustanovení § 55a exekučního řádu odůvodnil závěrem, že dosud nebyly uhrazeny náklady exekuce.

Napadeným usnesením městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci do částky 58.239,70 Kč (představující vymáhanou náhradu nákladů nalézacího řízení před soudy obou stupňů) zastavil s odůvodněním, že tato vymáhaná pohledávka byla v plném rozsahu a to předtím, než nabylo právní moci usnesení o pověření exekutora provedením exekuce, tedy dobrovolně zaplacena. V odůvodnění rozhodnutí pak odvolací soud výslovně uvedl, že exekuce bude dále pokračovat pro náklady oprávněné a náklady exekuce, pro které byla též nařízena.

V dovolání oprávněná uplatňuje všechny tři dovolací důvody, zejména namítá nesprávné právní posouzení věci, jež je podle jejího názoru v rozporu s hmotným právem, a to ustanovením § 559 odst. 2 občanského zákoníku, jelikož odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, že povinná, platila-li (navíc bez jakéhokoli určení účelu platby) namísto k rukám advokáta přímo k oprávněné, neplnila řádně.
Povinná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání objektivně sice přípustné podle § 238 odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není přípustné subjektivně.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií /dovolání je nebo není přípustné jako takové/, která se zásadně /s modifikací dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř./ neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, jenž se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší; z pohledu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. je tedy dovolání subjektivně nepřípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 28).

Jak plyne z obsahu spisu (č. l. 119), dne 19. 1. 2009, tedy ještě před předložením věci Nejvyššímu soudu (29. 1. 2009) k rozhodnutí o dovolání oprávněné proti rozhodnutí městského soudu o částečném zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., podala povinná návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že exekuční titul (usnesení Městského soudu v Praze z 19. 6. 2007, č. j. 35 Co 110/2007-241 /č. l. 3/), byl nálezem Ústavního soudu z 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, zrušen, což doložila opisem tohoto nálezu (č. l. 121). Usnesením z 9. 2. 2009, č. j. 33 Nc 1150/2007-145, zažurnalizovaným ve spise na listu č. 149, obvodní soud návrhu vyhověl, exekuci tedy podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastavil a k odvolání oprávněné městský soud jeho rozhodnutí usnesením z 25. 2. 2010, č. j. 29 Co 487/2009-194, potvrdil. Dovolání povinné proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením z 15. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 711/2011, jako nepřípustné odmítnuto. Za tohoto stavu ovšem nemůže být újma, o níž oprávněná tvrdí, že jí byla způsobena rozhodnutím o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., odstraněna zrušením tohoto rozhodnutí, neboť táž exekuce je pravomocně dnem 30. 3. 2010 zastavena podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele skutečnost, že exekuční titul byl nálezem Ústavního soudu zrušen ostatně na základě ústavní stížnosti samotné oprávněné s odůvodněním, že jím byla porušena základní práva oprávněné, zaručená jí ustanoveními článků 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (č. l. 121), a že v bodě 23. odůvodnění Ústavní soud výslovně uvádí, že k věcné opodstatněnosti užití ustanovení § 150 o. s. ř. a právě o ně v exekučním titulu šlo se nevyjadřuje a ponechává vše na úvaze odvolacího soudu, který účastníkům vytvoří prostor k vyjádření svých argumentů k aplikaci § 150 o. s. ř. a k jeho rozsahu (č. l. 127). Z uvedeného plyne mimo jiné, že po odklizení původního exekučního titulu má o (v předmětném exekučním řízení sp. zn. 33 Nc 1150/2007 vymáhané) náhradě nákladů nalézacího řízení teprve být nově rozhodováno; takovéto nové rozhodnutí by pak bylo novým exekučním titulem.

Protože tedy dovolání podala osoba k tomu (subjektivně) neoprávněná, Nejvyšší soud je aniž se mohl zabývat jeho důvodností bez nařízení jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.) jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2, § vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu