20 Cdo 350/2004
Datum rozhodnutí: 25.01.2005
Dotčené předpisy:




20 Cdo 350/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného I. M., zastoupeného advokátem, proti povinné České republice Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 23 E 751/2001, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.září 2003, č.j. 16 Co 467/2003-58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč k rukám jeho zástupce.

O d ů v od n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 4.4.2003, č.j. 23 E 751/2001-33, ve znění opravného usnesení ze dne 23.7.2003, č.j. 23 E 751/2001-54, jímž obvodní soud nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.10.1999, sp. zn. 19 C 47/1999 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5.4.2001, č.j. 1 Co 53/2001-70, k vynucení povinnosti zaslat oprávněnému obsahově určený dopis, výkon rozhodnutí uložením pokuty 50.000,- Kč. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 251, 258 a § 351 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř,) měl předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí za splněny; zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je vykonatelné, že způsob výkonu rozhodnutí odpovídá vynucované povinnosti a že výše pokuty je s ohledem na okolnosti případu přiměřená. Námitku povinné, že dobrovolně splnila uloženou povinnost, považoval ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí za nedůvodnou, neboť se jí lze zbývat až při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje - pouze z ustanovení § 238a odst. l c/ o.s.ř., povinná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že při nařízení výkonu soud nezkoumá, zda vynucovaná povinnost byla dobrovolně splněna, neboť ustanovení § 251 o.s.ř. předpokládá pro nucený výkon práva nedobrovolné plnění povinnosti uložené exekučním titulem. Povinná v průběhu exekučního řízení přitom dokládala, že oprávněnému omluvný dopis zaslala. Dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou nepřiměřené výše pokuty. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání podává neoprávněná osoba, tj. JUDr. I. P., která není oprávněna jej podat vlastním jménem za povinnou Českou republiku Ministerstvo vnitra. Dále uvedl, že povinná dosud uloženou povinnost dobrovolně nesplnila, jelikož mu byl zaslán toliko soukromý dopis od JUDr. I. P., a že soud prvního stupně proto výkon rozhodnutí nařídil správně, neboť zaslání tohoto dopisu nepovažoval za takové plnění, které bylo uloženo exekučním titulem. Souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud vychází z tvrzení a předložených listin oprávněné osoby. K výtce povinné týkající se výše uložené pokuty připomněl, že ustanovení § 351 o.s.ř. nehovoří v případě uložení první pokuty o její přiměřenosti. Jestliže Česká republika musí být při plnění soudních rozhodnutí vzorem pro jednání svých občanů, nelze považovat uložení pokuty v polovině možné sazby za neuvážené.

Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokut to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. l písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. l písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Otázku, kterou dovolatelka předestřela pro účely dovolacího přezkumu (zda při nařízení výkonu rozhodnutí je významné dobrovolné splnění uložené povinnosti), výše uvedené znaky nesplňuje, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí.

Okolnost, zda povinná titulem uloženou povinnost splnila, soud při nařízení výkonu nezjišťuje, nýbrž vychází z tvrzení obsaženého v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (že povinná oprávněnému nezaslala obsahově určený omluvný dopis). V řízení, jež nařízení výkonu předchází, nemá proto tvrzení povinné o zániku práva místa. Zánik práva po vydání exekučního titulu je vyhrazen řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. l písm. g/,

§ 269 odst. l o.s.ř.).

K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí není způsobilá ani námitka nepřiměřenosti uložené pokuty. Zásadní právní význam rozhodnutí totiž předpokládá, aby řešení určité právní otázky mělo obecný dopad na rozhodovací praxi soudů. Má-li však být výše ukládané pokuty závislá na povaze vynucované (konkrétní) povinosti a na poměrech (konkrétního) povinného, nemůže při aplikaci ustanovení § 351 odst. l o.s.ř., jež je tzv. relativné neurčitou normou, již z povahy věci jít o věc se širším judikatorním přesahem ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. , ten zůstal pouze ohlášen poukazem na zákonné ustanovení; dovolatelka mu však ve skutečnosti žádný obsah nepřiřadila (nehledě navíc na to, že tento důvod je k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. l písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilý).

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

V důsledku odmítnutí dovolání vzniklo oprávněnému podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, 224 odst. l a § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 450 Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ l odst. l, § 2 odst. l, § 12 odst. l písm. a/ bod 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudní řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů /dále jen vyhláška/) sníženou o 5O % podle § 13 odst. l vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. l vyhlášky, a v částce 75 Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25.ledna 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v.r.

předseda senátu