20 Cdo 35/2009
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2,3 o. s. ř., § 408 odst. 1,2 obch. zák., § 205b o. s. ř. ve znění do 31.03.2005, § 206 odst. 1 o. s. ř.




20 Cdo 35/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné multigate a.s. , se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, IČ 259 12 186, zastoupené JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Poštovská 6, adresa pro doručování Brno, Josefská 612/15, proti povinnému Ing. P. H. , zastoupenému opatrovníkem Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 36, pro 16.945.175,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1035/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2008, č. j. 21 Co 271/2008 - 112, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2008, č. j. 21 Co 271/2008 - 112, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. dubna 2008, č. j. 5 Nc 1035/2005 - 91a, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 18. 4. 2008, č. j. 5 Nc 1035/2005 - 91a, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 ve fázi rozvrhového řízení zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekuční řád ), k návrhu opatrovníka povinného exekuci (nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Nc 1035/2005 - 14, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 8. 2005, č. j. 5 Nc 1035/2005 - 16, podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2002, č. j. 43 Cm 375/96 - 54, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 16.945.175,40 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 735.300,- Kč a pro náklady exekuce, které budou stanoveny), a jímž rozhodl o náhradě nákladů státu, nákladů soudního exekutora a o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka povinného. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2002, č. j. 43 Cm 375/96 - 54, jímž bylo oprávněnému přiznáno právo vyplývající z obchodního závazkového vztahu (ze smlouvy o úvěru), jehož splatnost nastala k 1. 8. 1993, napadl povinný odvoláním, že usnesením téhož soudu ze dne 3. 5. 2005, č. j. 43 Cm 375/96 - 111, které nabylo právní moci dne 27. 5. 2005, bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, přičemž na vykonatelném exekučním titulu byla vyznačena doložka právní moci dnem 7. 1. 2003 (jako kdyby odvolání nebylo podáno) a že oprávnění podal návrh na nařízení exekuce dne 20. 6. 2005. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že námitka promlčení vymáhané pohledávky vznesená povinným, je důvodná; podle odvolacího soudu se totiž promlčení, které běží od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.), váže k exekučnímu titulu a jeho vykonatelnosti, která v daném případě nastala uplynutím třídenní lhůty k plnění běžící od právní moci rozsudku (tj. dne 11. 1. 2003), a od tohoto okamžiku bylo zásadně možno požádat o nucené vymožení práva . Dále Městský soud dovodil, že režim ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. na posuzovanou věc nedopadá vzhledem k tomu, že exekuční titul nebyl vydán ani později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby ani po jejím uplynutí, a i tehdy by exekuční řízení muselo být zahájeno do tří měsíců od vykonatelnosti exekučního titulu .

Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávnění dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje z nesprávného závěru soudů obou stupňů, že v daném případě nelze uplatnit ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. . Poukazuje na to, že v průběhu celého řízení namítal, že nalézací řízení bylo skončeno až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, č. j. 43 Cm 375/96 - 111, pravomocným dne 27. 5. 2005, jímž řízení o odvolání povinného bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, a že dne 20. 6. 2005, tedy ve lhůtě podle § 408 odst. 2 obch. zák., podal návrh na nařízení exekuce. Není proto správný závěr soudů obou stupňů, že usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení ze dne 3. 5. 2005, č. j. 43 Cm 375/96 - 111, je pro řízení o návrhu na zastavení exekuce právně nevýznamné z důvodu, že není exekučním titulem. Dále dovolatel vyslovuje názor, že teprve poté, co bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, mohla být na rozsudku soudu prvního stupně vyznačena doložka právní moci, přičemž do tohoto data, tj. do 7. 6. 2005, nemohl vědět, že odvolací řízení bude zastaveno a že exekuční titul nabyl právní moci dne 7. 1. 2003, jak je na něm vyznačeno; nesprávným úředním postupem soudu tak byl zkrácen na svých právech. Podal-li proto návrh na nařízení exekuce dne 20. 6. 2005, tedy bezprostředně poté, co byla doložka právní moci vyznačena, měl soud promlčecí dobu posuzovat podle § 408 odst. 2 obch. zák. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátkou, dospěl po přezkoumání usnesení odvolacího soudu k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., daný tím, že odvolací soud vyřešil nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu otázku účinků odvolání v případě, že odvolací řízení bylo následně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, a v důsledku toho i otázku promlčení vymáhané pohledávky podle obchodního zákoníku; dovolání je proto přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištění skutkoví stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

Podle § 408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že řízení o výkon rozhodnutí přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté promlčecí době, počítané ode dne, kdy tato doba počala běžet poprvé, tj. u práva na plnění závazku podle § 392 odst. 1 obchodního zákoníku ode dne, kdy měl být závazek splněn /ode dne splatnosti pohledávky/ (§ 408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých případech i v desetileté době prodloužené o další 3 měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§ 408 odst. 2 obch. zák.) - k tomu srov. právní závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2006, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1943/2005, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 179/2006, ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, a ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 316/2005.

V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 43 Cm 375/96 - 54, (vydaní pro zmeškání žalovaného), jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci IC, spol. s r. o., Praha (právnímu předchůdci oprávněného) částku 16.945.175,40 Kč s 16,5 % úrokem z prodlení z částky 9.500.000,- Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení a náklady řízení ve výši 735.300,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále z obsahu spisu vyplývá, že dne 6. 1. 2003 podal povinný proti tomuto rozsudku odvolání a že odvolací řízení bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, č. j. 43 Cm 375/96 - 111, podle § 9 odst. 1 zákona č. 225/2000 Sb., pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání zastaveno. Podle zjištění soudů obou stupňů se mezi účastníky v nalézacím řízení jednalo o obchodněprávní vztah (ze smlouvy o úvěru), přičemž splatnost pohledávky žalobce ze smlouvy o úvěru (včetně příslušenství) nastala dne 1. 8. 1993, kdy úvěrová smlouva byla vypovězena.

Počala-li tedy desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. běžet dne 2. 8. 1993, skončil její běh dne 2. 8. 2003, jak v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl soud prvního stupně [nikoliv však soud odvolací, který sice v souladu s tímto ustanovením vycházel z názoru, že promlčecí doba běží od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, nesprávně však dovodil, že promlčení se ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. váže k exekučnímu titulu a jeho vykonatelnosti, která v daném případě nastala uplynutím třídenní lhůty k plnění běžící od právní moci rozsudku (tj. dne 11. 1. 2003), a že od tohoto okamžiku bylo zásadně možno požádat o nucené vymožení práva ].

Podle § 205b o. s. ř., ve znění účinném do 31. 3. 2005, u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b). Rozsudek pro zmeškání nabývá právní moci až marním uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejnění v časopise Soudní judikatura pod č. 44/2000). Podle § 206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud.

Z § 206 odst. 1 o. s. ř. tedy vyplývá, že suspenzivní účinek odvolání nastává jen tehdy, bylo-li odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou a v zákonem stanovené lhůtě (k tomu srov. R 47/1970). V usnesení ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 877/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod poř. č. 25/2004, dále Nejvyšší soud vyslovil právní závěr, že suspenzivní účinek odvolání (§ 206 odst. 1 o. s. ř.) nastává i tehdy, je-li následně odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedeného vyplývá, že podal-li by povinný proti rozsudku pro zmeškání vydanému Městským soudem v Praze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 43 Cm 375/96, včasné a přípustné odvolání, a nastal-li by tak suspenzivní účinek tohoto odvolání (§ 206 odst. 1 o. s. ř.), stalo by se toho rozhodnutí vykonatelným až uplynutím lhůty k plnění počítané ode dne právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, č. j. 43 Cm 375/96 - 111, jímž bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání povinného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 43 Cm 375/96, pro nezaplacení soudního poplatku.

Bylo tudíž nezbytné nejprve jako předběžnou posoudit otázku, zda povinný v nalézacím řízení podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 43 Cm 375/96, včasné a přípustné odvolání a zda tak nastal suspenzivní účinek tohoto odvolání (§ 206 odst. 1 o. s. ř.). Okolnost, že na citovaném rozsudku byla soudem vyznačena doložka právní moci s datem 11. 1. 2003, není významná, neboť soudní rozhodnutí nabývá právní moci ze zákona (viz § 159 o. s. ř.); skutečnost, že na rozhodnutí byla nesprávně vyznačena právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí, nemá pro nabytí právní moci Význam.. Podobně dovolací soud např. v rozsudku ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1057/2003, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2099 vyslovil, že samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane - nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení - v okamžiku, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozsudek řádně doručen a kdy jej již nelze napadnout odvoláním (srov. též R 29/1998).

Teprve v závislosti na vyřešení této otázky bylo možno zabývat se (ne)důvodností námitky promlčení vymáhané pohledávky (§ 408 odst. 2 obch. zák.) vznesené povinným prostřednictvím opatrovníka, který mu byl soudem ustanoven , a to v souladu se shora uvedeným výkladem, opírajícím se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která též dovodila, že počátek promlčecí doby u hlavního závazku obchodněprávní povahy se neshoduje s počátkem promlčecí doby u přisouzeních nákladů řízení, a proto je třeba jejich promlčení posuzovat samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 275/2008).

Protože usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně bude o náhradě nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustní opravní prostředek.

V Brně dne 27. října 2010

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu