20 Cdo 3465/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 254 odst. 4 o. s. ř., § 212a odst. 3 o. s. ř.




20 Cdo 3465/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, nám. Míru 20, identifikační číslo osoby 00063461, zastoupené JUDr. Karlem Zuskou, advokátem se sídlem v Praze 6, Guevarova 710/19, proti povinnému V. N. , zastoupenému JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 7, pro 740.807,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 3150/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2007, č. j. 27 Co 500/2007 - 54, takto:

Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 5. 12. 2005, č. j. 13 Nc 3150/2005 - 21, nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 11 C 28/2002, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 740.807,50 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 72.550,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Josefa Potočka, Exekutorský úřad v Praze 3.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2007, č. j. 27 Co 500/2007 - 54, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť námitky povinného, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 11 C 28/2002, podal odvolání, které však bylo zamítnuto , a jimiž poukazoval na jeho osobní a majetkové poměry, nepovažoval za skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 8. 11. 2002, vykonatelnosti dne 12. 11. 2002 a že je tedy exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání (doplněné podáním soudem mu ustanovené zástupkyně), v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že soud dosud nerozhodl o návrhu oprávněné ze dne 10. 11. 2006 na částečné zastavení exekuce co do částky 370.403,- Kč, přesto však odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o jejím nařízení. Dále dovolatel kritizuje postup nalézacího soudu při doručování usnesení ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 11 C 28/2002, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jež mu bylo zasláno na adresu S. 44, 252 H. , kde se ovšem nezdržoval. Má za to, že pokud mu toto usnesení nebylo dosud řádně doručeno, nemohl započít ani běh odvolací lhůty; nezapočal-li běh lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení, pak nemohl nabýt právní moci ani exekuční titul. Z toho podle dovolatele vyplývá, že nenabyl-li exekuční titul právní moci, nestal se vykonatelným a nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání usnesení o nařízení exekuce. Z tohoto důvodu je usnesení odvolacího soudu, jímž usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce potvrdil, vadné. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby byla odložena vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 1. 2002, sp. zn. 11 C 28/2002.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 exekučního řádu přípustné.

Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a ani na základě námitek v něm uplatněných nelze k tomuto závěru dospět.

Z ustanovení § 254 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že odvolání proti rozhodnutím vydaným v řízení o výkon rozhodnutí se projednávají v systému úplné apelace; k novým skutečnostem a důkazům však i v těchto věcech odvolací soud přihlédne, jen jestliže byly v odvolacím řízení uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.) - k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2005 pod číslem 166, či odůvodnění usnesení téhož soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3384/2008.

I když podle obsahu spisu povinný v odvolání uvedl, že soudce Kratochvíl jeho žádost na přijetí odvolání bez zaplacení peněz nepřijal , a nikoliv, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 11 C 28/2002, podal odvolání, které však bylo zamítnuto , jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud, námitku formální nevykonatelnosti exekučního titulu v odvolacím řízení neuplatnil. Odvolací soud se tak otázkou formální vykonatelnosti titulu zabývat nemohl.

Protože činnost dovolacího soudu má zásadně jen přezkumný charakter, nemohou námitky obsažené v dovolání povinného, že pokud mu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 11 C 28/2002, o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nebylo dosud řádně doručeno, nemohl započít ani běh odvolací lhůty a nezapočal-li běh lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení, pak nemohl nabýt právní moci ani exekuční titul, z čehož dovozuje, že nenabyl-li exekuční titul právní moci, nestal se vykonatelným a nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání usnesení o nařízení exekuce , být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle uvedených ustanovení, nýbrž v dovolacím řízení se jedná o tzv. nepřípustné novoty (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání v dané věci není způsobilá založit ani námitka dovolatele, jíž odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, ačkoliv dosud nebylo rozhodnuto o návrhu oprávněné ze dne 10. 11. 2006 na částečné zastavení exekuce co do částky 370.403,- Kč. Podání návrhu na zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněným totiž nemá vliv na průběh řízení o odvolání, které podal povinný proti usnesení o nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí). Odvolací soud musí i v tomto případě o odvolání rozhodnout; na návrh oprávněného se exekuce (výkon rozhodnutí) zastaví jen tehdy, jestliže odvolací soud usnesení o nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) alespoň zčásti potvrdil.

Možnost dovolacího soudu, který rozhoduje o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, odložit vykonatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně vydaného v nalézacím řízení, občanský soudní řád neupravuje (k tomu srov. § 243 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případných nákladech dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu