20 Cdo 3460/2007
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 3460/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. ČR, proti povinnému V. B., zastoupenému advokátkou, pro 8.737,- Kč přikázáním pohledávky z účtu povinného, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 32 E 228/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 2005, č.j. 9 Co 1693/2005-18, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22. 2. 2005, č. j. 32 E 228/2005-4 (jímž okresní soud nařídil podle vykonatelného platebního výměru V. z. p. ČR, č. j., ze dne 13. 7. 2004, k uspokojení pohledávky oprávněné 8 737,- Kč, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že vykonávaný platební výměr je dle § 274 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen o. s. ř. ), a § 53 odst. 1, věty druhé, a odst. 8 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů, pravomocným a vykonatelným exekučním titulem a že se povinnému nepodařilo prokázat, že by proti němu podal opravný prostředek.

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), přičemž však namítá, že proti exekučnímu titulu podal včasné odvolání, a proto vykonávaný platební výměr nikdy nenabyl právní moci ani vykonatelnosti. Rovněž znovu uvádí, že na jeho žádost o prominutí penále oprávněná nijak nereagovala, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požaduje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že proti vykonávanému platebnímu výměru odvolání podáno nebylo a že nemá ani k dispozici žádnou žádost povinného o prominutí penále. Celá dlužná částka jí byla uhrazena dne 23. 10. 2006. Navrhla zamítnutí dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolatel žádné argumenty ve prospěch názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu, nepřednesl a z hodnocení námitek v dovolání obsažených (zda je exekuční titul vykonatelný) k takovému závěru dospět nelze.

Závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že platební rozkaz byl povinnému řádně doručen do vlastních rukou a nabyl právní moci marným uplynutím lhůty k podání opravného prostředku dne 6. 8. 2004. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 resp. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). I když povinný zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Skutkové námitky však jak již bylo uvedeno výše nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel vyvozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.

K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).

Odvolací soud k přezkumu předložené otázky vyřešil v souladu se standardní judikaturou a jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nemá. Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. (oprávněné, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu právo nemá).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. ČR, proti povinnému V. B., zastoupenému advokátkou, pro 8.737,- Kč přikázáním pohledávky z účtu povinného, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 32 E 228/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 2005, č.j. 9 Co 1693/2005-18, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22. 2. 2005, č. j. 32 E 228/2005-4 (jímž okresní soud nařídil podle vykonatelného platebního výměru V. z. p. ČR, č. j., ze dne 13. 7. 2004, k uspokojení pohledávky oprávněné 8 737,- Kč, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že vykonávaný platební výměr je dle § 274 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen o. s. ř. ), a § 53 odst. 1, věty druhé, a odst. 8 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů, pravomocným a vykonatelným exekučním titulem a že se povinnému nepodařilo prokázat, že by proti němu podal opravný prostředek.

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), přičemž však namítá, že proti exekučnímu titulu podal včasné odvolání, a proto vykonávaný platební výměr nikdy nenabyl právní moci ani vykonatelnosti. Rovněž znovu uvádí, že na jeho žádost o prominutí penále oprávněná nijak nereagovala, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požaduje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že proti vykonávanému platebnímu výměru odvolání podáno nebylo a že nemá ani k dispozici žádnou žádost povinného o prominutí penále. Celá dlužná částka jí byla uhrazena dne 23. 10. 2006. Navrhla zamítnutí dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolatel žádné argumenty ve prospěch názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu, nepřednesl a z hodnocení námitek v dovolání obsažených (zda je exekuční titul vykonatelný) k takovému závěru dospět nelze.

Závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že platební rozkaz byl povinnému řádně doručen do vlastních rukou a nabyl právní moci marným uplynutím lhůty k podání opravného prostředku dne 6. 8. 2004. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 resp. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). I když povinný zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Skutkové námitky však jak již bylo uvedeno výše nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel vyvozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.

K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).

Odvolací soud k přezkumu předložené otázky vyřešil v souladu se standardní judikaturou a jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nemá. Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. (oprávněné, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu právo nemá).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu