20 Cdo 3452/2006
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy: § 120 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 132 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 133 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 134 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 135 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 3452/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného R. H., proti povinnému MUDr. P. K., zastoupenému advokátem, pro 2.300.000,- Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 Nc 10166/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 11. 7. 2006, č.j. 9 Co 1109/2005-187, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 1.3.2005, č.j. 53 Nc 10166/2002-124, okresní soud zastavil exekuci nařízenou usnesením z 19.12.2002, č.j. 53 Nc 10166/2002-3, k vymožení částky 2.300.000,- Kč s 6 % úrokem od 13.8.1996 do zaplacení a částek 9.000,- Kč jako náhrady nákladů nalézacího řízení a 161.560,- Kč jako nákladů exekuce; své rozhodnutí soud odůvodnil s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. závěrem, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením (proti)pohledávky, kterou měl v částce 3.500.000,- Kč povinný za oprávněným z titulu směnky, již oprávněný 1.12.1995 vystavil na částku 3.500.000,- Kč, splatnou k 31.12.1996, ve prospěch (svého věřitele) M. H., jenž ji pak 3.5.2003 převedl na povinného.

K odvolání oprávněného krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce .. ohledně částky 2.257.000,- Kč potvrdil (výrok I.), a v další části, tj. ve výroku o zastavení exekuce nad výše uvedenou částku 2.257.000,- Kč a ve výrocích o nákladech exekuce a náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky změnil tak, že návrh na zastavení exekuce nad výše uvedenou částku 2.257.000,- Kč zamítl (výrok II.). S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 16.12.2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2/2005, odvolací soud uzavřel, že okresní soud vycházel z nesprávného předpokladu, že proti vymáhané pohledávce oprávněného lze započíst celou směnečnou sumu ve výši 3.500.000,- Kč, a nevypořádal se s výdajovými pokladními doklady předloženými oprávněným ohledně splátek na pohledávku ze směnky vystavené jím (tedy oprávněným) ve prospěch M. H. dne 1.12.1995 na částku 3.500.000,- Kč, které měl (soud) již v době rozhodování k dispozici (viz fotokopie na č.l. 115). Z těchto dokladů odvolací soud zjistil, že oprávněný M. H. zaplatil v době od 4.10.1996 do 9.3.1999 celkovou částku 1.243.000,- Kč. Výpovědí svědka H. vzal odvolací soud za prokázané, že veškeré platby doložené výdajovými pokladními doklady provedl oprávněný ve prospěch svědka na úhradu dluhu z předmětné směnky. Tato skutečnost byla podle odvolacího soudu prokázána též výpovědí oprávněného a samotnými výdajovými pokladními doklady, z nichž lze zcela nepochybným způsobem identifikovat datum, částku a účel plateb oprávněného ve prospěch svědka H., když v průběhu řízení nebyla prokázána ani tvrzena existence jiné směnky na částku 3.500.000,- Kč vystavené 1.12.1995 oprávněným ve prospěch svědka H., na kterou by mohly být tyto částečné platby určeny. S návrhem na svědecký výslech M. S., jímž mínil povinný prokázat, že dvěma platbami po 100.000,- Kč, a to z 25.11.1996 a z 18.2.1997, nehradil oprávněný svůj dluh u svědka H., nýbrž dluh, jejž měl u M. H. právě M. S., se odvolací soud vypořádal závěrem, že svědecký výslech Miroslava Svobody je s ohledem na výše prokázané skutečnosti nadbytečný, jelikož předmětem tohoto řízení o zastavení exekuce není závazkový vztah mezi oprávněným a M. S.. Odvolací soud pak uzavřel, že ze směnečného závazku mezi oprávněným a M. H. zůstala nezaplacena částka 2.257.000,- Kč, tedy částka nižší než vymáhaná, takže pouze tato částka mohla být vzhledem k započtení zohledněna při částečném zastavení exekuce.

V dovolání, směřujícím proti měnícímu výroku napadeného usnesení, povinný namítá neúplně zjištěný skutkový stav ; upuštění od navrženého svědeckého výslechu M. S. se podle jeho názoru projevilo ve správnosti (míněno zcela zřejmě v nesprávnosti) skutkových zjištění . Výslechem tohoto svědka totiž mínil (kromě výše uvedeného) prokázat, že v souvislosti s podnikáním oprávněného byly ve prospěch M. H. vystaveny směnky dvě, a to jak oprávněným, tak M. S. (jako ručitelem), přičemž u obou se jedná o zajištění závazku oprávněného vzniklého při jeho podnikání. Dále pak dovolatel (kromě popisu dosavadního průběhu řízení pod bodem I. a II. dovolání) vysvětluje svůj názor na věc z hlediska směnečného práva.

Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu) není důvodné.

Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., povinný však posuzováno dle obsahu jeho argumentů žádný z těchto dovolacích důvodů neuplatnil. Výtkou neúplně zjištěného skutkového stavu (viz první odstavec III. bodu dovolání), jejž dovozuje z neprovedení navrženého důkazu výslechem svědka M. S., povinný neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy existenci tzv. jiné vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; o tu by totiž mohlo jít pouze tehdy, jestliže by soud navržený důkaz neprovedl a přesto by dovodil neunesení důkazního břemene. O takový případ však nešlo v souzené věci, kdy soud v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhodl, které důkazy provede, a svůj závěr o nadbytečnosti dalšího navrženého důkazu řádně odůvodnil. Námitkou nesprávnosti skutkových zjištění (viz poslední odstavec téhož bodu dovolání), dovozenou z téhož, tedy neprovedení navrženého důkazu, nebyl uplatněn ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož lze za tam vymezených podmínek dovolání podat také proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Povinný tedy neuplatnil ani jeden z uvedených dovolacích důvodů (nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebylo namítnuto zcela zjevně, jelikož takovýto právní pojem vůbec nebyl v dovolání užit), nýbrž pouze a jedině kritizoval hodnocení důkazů. To však dovoláním úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, tedy ani důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů je totiž možno usuzovat (viz § 132 o.s.ř.) jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. řečeno obecně namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné. (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2003, strana 1268).

Pokud pak jde o námitku, že rozpor je v samotné výpovědi svědka H. (druhý odstavec téhož bodu dovolání), ta je především nerelevantní, jelikož odvolací soud své rozhodnutí nevybudoval na zjištění, zda kromě oprávněného vystavil (či nevystavil) směnku ve prospěch M. H. i M. S., nýbrž na (dalšími důkazy prokázaném) zjištění, že směnku v každém případě vystavil oprávněný, a že na ni M. H. zaplatil částku 1.243.000,- Kč; ostatně proto také odvolací soud navržený důkaz svědeckou výpovědí M. S. jako nadbytečný s odůvodněním, že předmětem tohoto řízení o zastavení exekuce není závazkový vztah mezi oprávněným a M. S.. neprovedl.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu