20 Cdo 3441/2016
Datum rozhodnutí: 05.01.2017
Dotčené předpisy: § 269 odst. 1 o. s. ř., § 55 odst. 5 předpisu č. 120/2001Sb., § 237 o. s. ř.



20 Cdo 3441/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a.s ., identifikační číslo osoby 27242617, se sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 Malá Strana, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, proti povinné J. J. , pro 93 572,30 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 103 Ex 06700/07, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 12 Co 190/2016-88, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (stručně dle § 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 16. 3. 2007, č. j. 14 Nc 10299/2007-62, nařídil na majetek povinné exekuci pro pohledávku původní oprávněné ve výši 93 572,30 Kč s příslušenstvím a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov. Pověřený exekutor pak usnesením ze dne 25. 11. 2013, č. j. 103 Ex 06700/07-26 připustil vystoupení dosavadní oprávněné a na její místo přistoupené oprávněné dovolatelky.

Krajský soud v Ústí nad Labem následně usnesením ze dne 17. 5. 2016, č. j. 12 Co 190/2016-88 potvrdil usnesení okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 2. 2016, č. j. 14 Nc 10299/2007-62, kterým byla nařízená exekuce zastavena. Oba soudy dospěly k závěru, že rozhodčí doložka mezi (původní) oprávněnou a povinnou je neplatná pro netransparentnost způsobu výběru rozhodce. Náhradu nákladů řízení soudy posoudily s ohledem na ustanovení § 89 exekučního řádu, a zavinění na zastavení exekuce shledaly na straně oprávněné, jíž proto uložily povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení povinné 7 865 Kč.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Namítla pochybení postupu exekutora, pakliže nerozhodl o návrhu na vstup dalšího účastníka do exekučního řízení, když dle jejího názoru až poté mělo případně dojít k zastavení exekuce. Na zastavení exekuce nemá podle jejího názoru zavinění, a proto by neměla být povinna hradit exekutorem vynaložené náklady.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (srov. čl. II, bod 1, a contr. bod 7., čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 17. 5. 2016.

Dovolání není přípustné.

Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1), řádně zastoupenou advokátem (§ 241), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 27, § 241a odst. 2 o. s. ř.). V souvislosti s výše vytyčenými dovolacími otázkami, tj. nesprávný postup exekutora spočívající v nerozhodnutí o procesním nástupnictví (resp. nepřipuštění dalšího účastníka do řízení) před rozhodnutím o zastavení exekuce a uložení povinnosti nahradit náklady řízení, totiž uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolání obsahuje též srozumitelně formulovaný dovolací důvod (§ 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jinou otázkou je, zda podané dovolání naplňuje další zákonem stanovené obligatorní požadavky přípustnosti (zejména s ohledem na ustanovení § 237 a § 238 o. s. ř.) a zda dovolatelkou vymezené podmínky přípustnosti dovolání také reálně obstojí, resp. jestli jsou tyto podmínky vskutku splněny. Jinými slovy, v posuzované věci je z hlediska přípustnosti dovolání určující povaha vznesených námitek vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu, tj. zda jsou vznesené námitky pro odvolací rozhodnutí relevantní a dále také, zda již námitky byly či nebyly dovolacím soudem řešeny, příp. zda je dán důvod se od ustálené judikaturní praxe odchýlit.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka spočívající v nesprávném postupu exekutora ohledně nerozhodnutí o návrhu na vstup dalšího účastníka do řízení (tj. nerozhodnutí o procesním nástupnictví) přípustnost dovolání založit nemohla. Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. zde nejsou splněny, neboť na řešení otázky předložené dovolatelkou napadené rozhodnutí nespočívá; tato otázka totiž nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Vznesená námitka týkající se vstupu účastníka do řízení nebyla v rámci odvolacího řízení podrobena žádnému přezkumu, neboť se tak nestalo ani v odvolání podaném dovolatelkou (ze soudního spisu se podává, že byla zmíněna toliko v rámci řízení o podjatosti soudního exekutora). K této nové skutečnosti nelze v dovolacím řízení s ohledem na ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2536/2016, týkající se totožné dovolatelky a stejné procesní situace).

Nad tento rozhodný rámec stojí za zaznamenání, že z vyžádaného exekutorského spisu vyplývá, že o návrhu na změnu účastníka soudním exekutorem rozhodnuto bylo, a to usnesením ze dne 5. 12. 2014, č. j. 103 Ex 08830/07-41, kterým byl návrh zamítnut. Tuto skutečnost ostatně uvádí i samotná dovolatelka, a to v podání ze dne 15. 12. 2014 ve věci námitky podjatosti soudního exekutora, obsaženém v soudním spisu pod č. j. 14 Nc 10299/2007-28, a dále pak v podání v téže věci ze dne 16. 1. 2015, č. j. 14 Nc 10299/2007-37.

Konečně, v souvislosti s otázkou zastavení exekuce i bez návrhu, Nejvyšší soud standardně judikuje, že není-li exekuční titul materiálně vykonatelný a exekuce tak byla nesprávně nařízena, musí být v každém stádiu i bez návrhu zastavena [viz § 269 odst. 1 o. s. ř. a § 55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2951/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 480/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4466/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4248/2015, srov. rovněž usnesení Ústavní soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/2015].

Rovněž odkaz dovolatelky na ustanovení § 35 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 2012, je nepřípadný. V projednávané věci je exekučním titulem rozhodčí nález ze dne 16. 1. 2007, jenž byl k podnětu soudního exekutora shledán exekučním soudem nezpůsobilým, a proto byla již nařízená exekuce zastavena. Na tyto situace se však postup podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění od 1. 4. 2012, nevztahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 864/2016) a soudům tedy ani nelze vytýkat, že podle tohoto ustanovení nepostupovaly (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15).

Za nepřípustnou považuje Nejvyšší soud i námitku dovolatelky ohledně jí uložené povinnosti náhrady nákladů exekučního řízení stanovené ve výroku III. usnesení soudu prvého stupně. K otázce zavinění zastavení exekuce a náhrady nákladů exekuce je namístě předeslat, že výklad a právní posouzení dovoláním otevřené otázky dovolatelka iniciovala již v četných jiných řízeních před dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil například v usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (uveřejněném pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/2014), v němž přijal závěr, že došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) proto, že titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl. Od tohoto závěru zastávaného ustálenou rozhodovací praxí se i přes námitku dovolatelky nemá dovolací soud důvod odchýlit ani v souzené věci, neboť i v tomto případě byl rozhodčí nález od počátku nevykonatelný.

Ostatně z odůvodnění usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 25. 11. 2013, č. j. 103 Ex 06700/07-26 (pravomocného ke dni 28. 12. 2013), jímž bylo připuštěno, aby na místo původní oprávněné Komerční banky, a. s., vstoupila (současná) oprávněná Bohemia Faktoring, s. r. o., vyplývá, že návrh na změnu účastníka byl k soudnímu exekutorovi podán dne 25. 7. 2013 na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 20. 2. 2013, přičemž nová oprávněná vyslovila se svým vstupem do exekučního řízení souhlas, a to v době, kdy již judikatura Nejvyššího soudu byla ustálena v tom, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, byl-li rozhodce určen na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, a za takovou je považováno mj. ujednání, že rozhodce bude jmenován správcem seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pro rozhodnutí otázky zavinění je tudíž určující, že v době podání návrhu na změnu účastníka byla již judikatura v dané oblasti ustálena tak, že nemohlo být založeno legitimní očekávání dovolatelky, že obdobné případy budou posuzovány podle předchozích (v době podání návrhu již překonaných) právních názorů.

Vzhledem ke skutečnosti, že se dovolatelce nepodařilo předestřít otázky způsobilé k přezkumu Nejvyšším soudem, dovolací soud dovolání jakožto nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Konečně, a především, podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahující 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2016, sp. zn. 20 Cdo 5130/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 1577/2016). Dovolání tak není přípustné ani proti té části výroku I. usnesení odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nákladech exekutora, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nižším než 50 000 Kč, a přitom nejde o výjimky předvídané v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2536/2016).

Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 písm. a) o. s. ř.), a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, publikované na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž jej podle ustanovení § 243f odst. 3 druhá věta o. s. ř. odůvodňovat netřeba (nad to podle obsahu soudního spisu povinné náklady v dovolacím řízení nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. ledna 2017

JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu