20 Cdo 341/99
Datum rozhodnutí: 13.02.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 341/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně T. a. s. v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalované H. P., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 578/96, o dovoláních žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 1998, č.j. 25 Co 246/97-56, takto :

Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 1998, č.j. 25 Co 246/97-56, jimiž bylo odvolání L. P. odmítnuto a Okresní soud v Semilech zavázán k opravě záhlaví rozsudku ze dne 5. března 1997, č.j. 1 C 578/96-15, se odmítá.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 1998, č.j. 25 Co 246/97-56, se ve výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. dubna 1998, č.j. 25 Co 246/97-56, potvrdil rozsudek ze dne 5. března 1997, č.j. 1 C 578/96-15 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. května 1998, č.j. 1 C 578/96-61), kterým Okresní soud v Semilech uložil žalované vyklidit "byt sestávající se z pokoje a kuchyně s příslušenstvím ve 2. poschodí domu čp. 183, v ulici K. v S.", a zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok II.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu (výroky III., IV), odmítl odvolání L. P. (výrok I.), soudu prvního stupně uložil provést opravu záhlaví rozsudku v označení žalobkyně (výrok VI.) a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání (výrok V.).

Po doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že nájemní smlouva z června 1992, kterou žalobkyně (pronajímatelka) přenechala žalované (nájemkyni) do užívání na dobu určitou (do 31. prosince 1992) byt ve třetím podlaží domu č.p. 183, v ulici K., v S., je platným právním úkonem. Vysvětlil, že označení pronajímatele ve smlouvě pochybnosti o jeho identitě nevyvolává, že neuvedení sídla pronajímatele, absence otisku jeho razítka a data sjednání smlouvy na její platnost vliv nemá a co se vymezení předmětu nájmu týká, dovodil, že účastníci smlouvy měli jasno, který byt - z hlediska jeho umístění v domě a velikosti - se žalované přenechává, i když označení bytu ve smlouvě přesné nebylo. Protože - po opakovaném obnovení nájemní smlouvy ve smyslu § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v rozhodném znění (dále též "obč. zák.") - nájemní vztah uplynutím doby zanikl, má žalobkyně (vlastnice domu, v němž byt je) na ochranu svého vlastnictví právo, jemuž odpovídá povinnost žalované byt vyklidit (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Přestože žaloba o vyklizení bytu nesměřovala také proti manželu žalované, který s ní byt užívá, neshledal odvolací soud výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Charakterem bytu se odvolací soud nezabýval, neboť měl za to, že uplynutím sjednané doby nájmu oprávnění byt užívat žalované zaniklo bez zřetele k tomu, zda šlo o byt služební či jiný. Skutečnosti, že podle obsahu nájemní smlouvy byl sporný byt bytem služebním a že žalovaná v době uzavření smlouvy nevykonávala práce, na které byl nájem bytu vázán (nebyla zaměstnankyní žalobkyně), neplatnost právního úkonu podle odvolacího soudu založit nemůže.

Žalovaná (zastoupena advokátem) napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, jímž požadovala zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Námitkou, že soudy vedly řízení s právnickou osobou (žalobkyní), která - jako "T., a. s. S." - neexistovala (když správný název byl "T., a. s. se sídlem v S."), uplatnila dovolatelka vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o.s.ř."). Argumentem, že soud prvního stupně - podle pokynu obsaženého v napadeném rozsudku odvolacího soudu - nesprávné označení žalobkyně v žalobě odstranil vydáním opravného usnesení, aniž postupoval podle ustanovení § 43 o.s.ř., vytýká postižení řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). V rámci věcného posouzení dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva je platným právním úkonem. Jestliže předmět nájmu je nesprávně a neurčitě vymezen (namísto bytu ve 3. podlaží je ve smlouvě uvedeno 2. podlaží domu, zcela chybí označení domu, v němž je byt situován, číslem popisným, a obce, na jejímž území se dům nachází), je-li nájem sjednán jak na dobu neurčitou, tak - současně - jen do 31. prosince 1992, a pokud název pronajímatele je nepřesný a jeho sídlo zcela chybí, je - podle dovolatelky - nájemní smlouva ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Důvod neplatnosti smlouvy spatřuje i v ustanovení § 39 obč. zák., neboť v době, kdy nájemní smlouvu uzavírala, nebyla již zaměstnankyní žalobkyně a sporný byt tak nesplňoval kritéria bytu služebního (§ 7 odst. 1 písm. b/, odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se opravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník /dále jen "zákon č. 102/1992 Sb./). Dále namítá, že žaloba o vyklizení směřující jen proti jednomu z manželů je - se zřetelem k ustanovení § 18 zákona o rodině - v rozporu s dobrými mravy, existoval-li platný právní důvod užívání bytu a jestliže oba manželé byt užívali. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se nezabýval otázkou charakteru bytu, kterou považuje pro rozhodnutí věci za určující.

Žalobkyně ve vyjádření hodnotí dovolání jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce nemá.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. dubna 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. do 31. prosince 2000.

Dovolací soud se nejdříve zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Výroky napadeného rozhodnutí, jimiž odvolací soud odmítl odvolání L. P. (výrok I.) a soudu prvního stupně uložil opravit záhlaví rozsudku v označení žalobkyně (výrok VI.), mají - přestože jsou obsaženy v rozsudku - povahu usnesení (§ 167 odst. 1, § 211, § 223 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti usnesení, jejíž podmínky obsahují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř., vystihuje pouze její objektivní stránku, která se neváže na konkrétního účastníka řízení. Institut přípustnosti dovolání má ale i stránku subjektivní, jejíž podstatou je, že každý účastník (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) legitimaci k podání dovolání nemá. Tzv. subjektivní přípustnost dovolání vystihuje otázku určení toho, kdo je v daném případě oprávněn - ve smyslu § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. - dovolání, jež může být objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku plyne, že k jeho podání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Odmítl-li odvolací soud odvolání manžela žalované jako podané osobou, jež není k odvolání oprávněna, však dovolatelce újma způsobena nebyla a ani být nemohla; odstranění (zrušení) tohoto výroku tak ke stavu pro dovolatelku příznivějšímu vést logicky nemůže, neboť se jejích právních poměrů netýká, respektive do jejích právních poměrů nezasahuje. Zásada, že legitimaci k podání dovolání má pouze ten účastník, jemuž vznikla určitá újma, platí i tehdy, je-li jako důvod přípustnosti dovolání uplatňována zmatečnost řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (v daném případě výhrada, že nepřipuštěním přístupu manžela žalované do řízení mu byla odňata možnost jednat před soudem). Opačný závěr nelze dovodit ani z toho, že dovolací soud při svém rozhodování přihlíží k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. též z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); předpokladem k tomuto postupu je totiž skutečnost, že dovolání není způsobilé k odmítnutí, tedy, že bylo podáno oprávněným subjektem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2069/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/1999 pod č. 38, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28/1998).

Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání L. P. (výroku I.), odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), aniž se mohl zabývat jeho důvodností.

Dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud uložil soudu prvního stupně opravit záhlaví rozsudku (výrok VI.), je nepřípustné objektivně; není-li totiž řízení postiženo vadami vyjmenovanými v § 237 odst. 1 o.s.ř. - o tom srov. výklad níže - lze jeho přípustnost opřít jen o ustanovení § 238a a § 239 o.s.ř. Výrok nařizující opravu rozhodnutí ve smyslu § 164 o.s.ř. je nepodřaditelný žádnému z případů vyjmenovaných pod písmeny a/ až f/ v odstavci 1 ustanovení § 238a o.s.ř. a aplikaci ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. vylučuje jeho povaha jako rozhodnutí, které není usnesením ve věci samé. Dovolání bylo proto odmítnuto (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé (výrok II.) upravují ustanovení § 237, § 238 odst. 1, 2 a § 239 odst. 1, 2 o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. povinen - je-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem - přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost (a současně důvodnost) dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, c/ až g/ o.s.ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je pro posouzení přípustnosti (a důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo zmatečnostními vadami, které žalovaná uplatnila v dovolání.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být. Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu § 19 o.s.ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu) pak mají - ve shodě s ustanovením § 18 odst. 1 obč. zák. - i právnické osoby (mezi něž podle ustanovení § 56 odst. 1 obchodního zákoníku patří obchodní společnosti, včetně společnosti akciové). Počátek této způsobilosti se pojí se vznikem právnické osoby, jejž ustanovení § 19 odst. 2 obč. zák. váže ke dni zápisu do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (ohledně obchodních společností srov. dále i § 62 odst. 1 větu první obchodního zákoníku, který počátek jejich vzniku stanoví ke dni, k němuž byly zapsány do obchodního rejstříku).

Dovolatelka v projednávané věci ve skutečnosti nezpochybňuje, že účastník řízení na straně žalující, s nímž soudy jednaly, má jako právnická osoba - akciová společnost - právní subjektivitu (zjevná neopodstatněnost takové námitky ostatně plyne i z vlastního obsahu spisu, jehož součástí je výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu B, vložky č. 609, ze dne 6. března 1998, jenž právní subjektivitu žalobkyně - a tudíž i její způsobilost být účastníkem řízení - dokládá); vytýká však, neuvědomujíc si rozdíl mezi zmíněným nedostatkem podmínky řízení a vadou podání, že tato právnická osoba byla v žalobě (a i v rozsudku soudu prvního stupně) nesprávně a neúplně označena, přičemž odstranění vady podání se neuskutečnilo způsobem předvídaným v ustanovení § 43 o.s.ř. Vytčený nedostatek žaloby, podřaditelný dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., zmatečnostní vadu uvedenou v § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (a tím i přípustnost dovolání) způsobilý založit není.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost nezakládá, neboť potvrzen byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Jelikož odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nezaložil, nelze o ní uvažovat ani z pohledu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Zbývá tudíž posoudit podmínky přípustnosti vymezené ustanovením § 239 odst. 2 o.s.ř.

Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že se dovolací přezkum otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž - vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již pouze důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž také žalovaná (mimo jiné) dovolání zdůvodnila. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují. Pokud tedy dovolatelka brojí proti zjištěnému obsahu nájemní smlouvy (že předmětem nájmu podle projevené vůle byl sporný byt a že doba nájmu byla časově omezena), napadá skutkové zjištění, která soud prvního stupně z provedených důkazů učinil a odvolací soud převzal. Pochybení ve zjištění skutkového stavu věci lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř.; jelikož dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. není v případě přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. k dispozici (a vady řízení při zjišťování skutkového stavu dovolatelka neuplatnila), jsou námitky dovolatelky snesené proti skutku pro dovolací řízení bezcenné.

Protože žalovaná v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání vymezila pro dovolací přezkum konkrétní právní otázky (čímž po objektivní stránce vymezila meze přezkumu v dovolacím řízení), je třeba vycházet z toho, že odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl právě s ohledem na nedostatek jejich zásadního právního významu. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) lze v daném případě závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. zásadní právní význam, spojovat jen s těmi otázkami, jež žalovaná v dovolání napadla, popřípadě jejichž řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal, zpochybnila (jejich výčtem se od objektivně stanovených hranic dovolacího přezkumu neodchýlila); takovou otázkou je i posouzení platnosti nájemní smlouvy z pohledu ustanovení § 39 obč. zák.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (nikoliv tedy otázky, které pro rozhodnutí věci nebyly určující). Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - "nové" - řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/1998 pod č. 12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 13/1997 pod č. 101).

Posouzení otázky, zda nájemní smlouva je ve smyslu § 39 obč. zák. platná, jestliže - podle skutkového zjištění soudů obou stupňů - v době jejího uzavření žalovaná (již) nebyla zaměstnankyní žalobkyně a předmětný byt jí žalobkyně přesto pronajala jako byt služební (aniž by se však odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - skutečným charakterem bytu, tj. okolnostmi svědčícími pro naplnění předpokladů uvedených v § 7 odst. 1 písm. a/, nebo b/ zákona č. 102/1992 Sb., zabýval), uvedené podmínky přípustnosti dovolání splňuje; je tomu tak proto, že její právní posouzení odvolacím soudem není úplné, a tudíž ani správné. Dovolání se tak stává přípustným (ostatní otázky nabídnuté dovolatelkou k přezkumu zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. nezakládají, neboť odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní úpravy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O nesprávné právní posouzení jde i tehdy, jestliže odvolací soud - veden názorem o nadbytečnosti řešení určité (dílčí) otázky pro rozhodnutí věci samé - opomene hodnotit skutkové okolnosti, které mohou být významné z hlediska aplikace právní normy (zde ustanovení § 39 obč. zák.).

Ustanovení § 685 odst. 3 obč. zák. odkázalo na zvláštní zákon, pokud jde o vymezení služebního bytu, bytu zvláštního určení a bytu v domech zvláštního určení a stanovení podmínek, za nichž může být uzavřena smlouva o nájmu těchto bytů. V době, kdy na základě nájemní smlouvy žalobkyně předmětný byt přenechala žalované do užívání na dobu určitou, byl účinný zákon č. 102/1992 Sb., který v ustanovení § 7 odst. 1 služební byt pozitivně definoval. Jsou jím byty v domech a jiných objektech určené pro ubytování osob, které mají v těchto bytech bydlet ze služebních důvodů proto, že by jinak byl ohrožen provoz objektů nebo znemožněn výkon jejich zaměstnání (písm. a/), byty ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků, a rovněž byty v domech ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků (písm. b/), a byty ozbrojených složek, za něž se považují byty v domech výhradně určených pro ubytování vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy, pracovníků a příslušníků dále vyjmenovaných orgánů a sborů (písm. c/). Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. lze smlouvu o nájmu služebního bytu uvedeného v odstavci 1 písm. a/ a b/ uzavřít, jestliže se nájemce zavázal zajišťovat práce, na které je nájem tohoto bytu vázán.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Z ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. vyplývá, že nájemní smlouvu nelze uzavřít s nájemcem, který se nezavázal zajišťovat práce, na něž je nájem (konkrétního) bytu vázán, je-li předmětem nájmu byt splňující znaky vymezené ustanovením § 7 odst. 1 písm. a/ a b/ cit. zákona. Porušení uvedené podmínky může mít za následek neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).

V poměrech dané věci je výše formulovaný závěr aktuální; nelze totiž přehlédnout, že žalovaná se stala uživatelkou sporného bytu ještě před uzavřením kritické nájemní smlouvy, tj. za účinnosti občanského zákoníku před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. (srov. § 154 odst. 1, § 155 občanského zákoníku účinného před 1. lednem 1992), takže důsledkem případné neplatnosti nájemní smlouvy z června 1992 by nemusel být stav užívání bytu žalovanou bez právního důvodu (s povinností jej vyklidit coby jeho důsledkem), nýbrž návrat do právních vztahů účastníků panujících před sjednáním neplatné smlouvy, transformovaných na základě ustanovení § 871 obč. zák.

Jestliže tedy odvolací soud v rámci právního posouzení věci ponechal stranou svých úvah, týkajících se platnosti nájemní smlouvy, otázku (svou povahou předběžnou), zda pronajatý byt byl podle § 7 odst. 1 písm. a/ nebo b/ zákona č. 102/1992 Sb. v době uzavření smlouvy bytem služebním, je z hlediska užitého dovolacího důvodu nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí o věci samé (výrok II.) spočívá, nezbylo Nejvyššímu soudu, než je - spolu s výroky o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.) - zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2, 5 o.s.ř.). Obstojí-li nájemní smlouva z června 1992 co do platnosti, objasní v dalším řízení odvolací soud - z pohledu tzv. kumulativní (§ 516 obč. zák.) a privativní novace (§ 570 obč. zák.) - poměr mezi původní a nově sjednanou smlouvou, resp. jejich důsledky na právní vztahy účastníků.

Zabývat se námitkami dovolatelky vytýkajícími vady řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je za situace, kdy dovolání bylo shledáno po právu z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., nadbytečné.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. února 2001

JUDr. Pavel K r b e k, v. r.

předseda senátu