20 Cdo 3406/2008
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 214a odst. 3 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 3406/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) Mgr. M. K. , b) Mgr. M. K. , proti povinné J. Š. , zastoupené JUDr. Jiřinou Smrkovskou, advokátkou se sídlem v Praze 3 Vinohrady, Jagellonská 1, vyklizením bytu se zajištěním náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 23 E 229/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, č. j. 15 Co 433/2006-82, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněným, každému z nich na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. 6. 2006, č. j. 23 E 229/2005-50, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 8. 2006, č.j. 23 E 229/2005-61, kterým obvodní soud nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 4. 2002, č. j. 19 C 48/2000-160 (ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2002, č. j. 19 C 48/2000-191), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003, č.j. 36 Co 65/2002-208, výkon rozhodnutí vyklizením bytu č. 2 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, IV. kategorie, v I. poschodí domu č. p. 117, v Husitské ulici č. 90, v Praze 3 - Žižkov a přestěhováním povinné do zajištěného náhradního bytu č. 1, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, IV. kategorie v domě č.p. 115, v Praze 3, Husitská ulice, a rozhodl o nákladech řízení.


Dospěl k závěru, že oprávnění prokázali, že pro povinnou zajistili bytovou náhradu určenou ve vykonávaném rozsudku, zajištěný náhradní byt splňuje požadavky na trvalé bydlení a byl zajištěn na dobu neurčitou. Pro rozhodnutí o nařízení výkonu nepovažoval za významné výhrady povinné týkající se stavebního povolení a kolaudace náhradního bytu, v souladu s § 135 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), vycházel z pravomocného rozhodnutí vydaného správním orgánem (stavební odbor Městské části Praha 3). Podání návrhu na obnovu řízení, v němž byl vydán exekuční titul, ani podání podnětu na provedení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí odboru výstavby Městské části Praha 3, nepovažoval rovněž za skutečnosti významné pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.

V dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že řeší otázku, zda lze rozhodnut o nařízení výkonu rozhodnutí v době, kdy ještě není pravomocně skončeno řízení o obnovu a je třeba posoudit adekvátnost náhradního bytu ) povinná namítá, že byt, který jí byl zajištěn jako náhradní, je pro ni nedostatečný, závadný, zkolaudován byl jen díky neobjektivnímu přístupu Městské části Praha 3, nejedná se proto o adekvátní náhradu . Výhrady má i proti exekučnímu titulu, o jejím návrhu na obnovu řízení nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, a rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí proto považuje za předčasné. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně .

Oprávnění ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka má zato, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Soudy dostatečně zkoumaly, zda zajištěný náhradní byt odpovídá bytové náhradě přiznané v exekučním titulu a zajišťuje lidsky důstojné bydlení povinné a členů její domácnosti. Navrhovali, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).


Po podání dovolání vyhověl soud prvního stupně návrhu oprávněných Mgr. M. K. a Mgr. M. K., aby do řízení vstoupila na jejich místo v souladu s § 107a o. s. ř. obchodní společnost Vilamura s.r.o., se sídlem v Praze 2, Francouzská 836/31, identifikační číslo 27142515. V dovolacím řízení se § 107a o. s. ř. nepoužije (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť pro rozhodnutí o dovolání je rozhodující stav, jaký byl v době vydání napadeného usnesení, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení ke změnám ve věcné legitimaci nepřihlížel.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Dovolatelka argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přednesla, avšak hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze.

Dovolatelka v zásadě brojí proti závěru, že zajištěná bytová náhrada splňuje kritéria náhradního bytu. Pojem náhradního bytu je v judikatorní praxi vykládán demonstrativním výčtem obecných kritérií, přičemž jeho výklad lze mít za nesprávný jen tehdy, lze-li spolehlivě uzavřít, že z objektivních logických nebo věcných hledisek nemůže obstát. To však odvolacímu soudu vytýkat nelze. V projednávané věci se totiž odvolací soud všemi určujícími kritérii podrobně zabýval. Zejména se zabýval otázkou velikosti podlahové plochy bytu, která může být dokonce i u přiměřeného náhradního bytu na nějž ani povinná dle vykonávaného titulu nárok nemá - menší a s menším počtem obytných místností, než u bytu vyklizovaného, a totéž se nepochybně týká i příslušenství bytu; soud se zabýval také vybaveností bytu a jeho stavem a neopomněl ani posoudit bytovou náhradu z hlediska požadavku na trvalost zajištění.

Pokud povinná tyto závěry odvolacího soudu popírá, zpochybňuje tím skutková zjištění, jejichž nesprávnost, případně neúplnost však lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacích důvodů v § 241a odst. 3 resp. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ty však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132; usnesení ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1090/2005).

Obstát nemohou ani výhrady povinné, jimiž zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích uvedl, že soud ve výkonu rozhodnutí není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).

Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni (tj. zda titul přiznává oprávněnému vymáhané právo a ukládá povinnému vymáhanou povinnost), a zda právo není prekludováno.

Také okolnost, že účastník řízení napadl vykonávané rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem (žalobou na obnovu řízení), není při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí významná.

Protože odvolací soud k přezkumu předložené otázky vyřešil v souladu se standardní judikaturou, jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nemá. Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 270 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly oprávněným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1 300,- Kč (§ 12 odst. 1 bod a/ písmeno 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření) ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 320,- Kč, celkem tedy ve výši 1.920,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2010

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu