20 Cdo 339/99
Datum rozhodnutí: 31.01.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 339/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. S. a B) Městské části P., proti žalovaným 1) J. B. a 2) H. S., o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 414/96, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1998, č.j. 29 Co 24/98-26, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1998, č. j. 29 Co 24/98-26, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. dubna 1997, č. j. 16 C 414/96-13, určil, že povinnost žalovaných vyklidit označený byt, stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. listopadu 1994, č.j. 16 C 340/93-21, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 41 Co 2/95-33, není nadále vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování a uložil žalovaným byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Řízení o odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku pak Městský soud v Praze - odkazuje na ustanovení § 43 odst. 2, § 205 odst. 1 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") - ve výroku citovaným usnesením zastavil; dospěl totiž k závěru, že pro nedostatky, jimiž odvolání trpí, a které odvolatel neodstranil ani na výzvu soudu prvního stupně ze dne 30. září 1997 v určené desetidenní lhůtě, nelze odvolání projednat.

Proti tomuto usnesení podal první žalovaný (zastoupen advokátem) včas dovolání, namítaje, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. v tom, že nerozhodl o odvolání i bez jeho doplnění, ačkoliv mu muselo být zřejmo, že soud prvního stupně nezkoumal podmínky řízení. Konkrétně namítá, že Městská část P. nebyla způsobilým účastníkem řízení; v době rozhodování totiž neměla aktivní legitimaci, jelikož nebyla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, v níž je vyklizovaný byt. Navíc v téže věci již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. listopadu 1994 č. j. 16 C 430/93 - 21, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. října 1995, č. j. 41 Co 2/95 - 33. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že došlo ke změně poměrů opravňující odnětí bytové náhrady. Konečně uvádí, že účastníkům řízení byla postupem soudů obou stupňů odňata možnost jednat před soudem, neboť při aplikaci ustanovení § 46 odst. 2 o. s. ř. nebyla splněna podmínka, aby se adresát v místě doručení zdržoval.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a je i důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. "zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

Dovolatel dovolací tvrzení nepodřadil žádnému z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce však uplatňuje existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/, d/ a f/; těmito tvrzeními lze tudíž mít za uplatněný dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř.

Usnesení, jímž odvolací soud zastavil odvolací řízení pro vady odvolání, je rozhodnutím, jehož povaha vylučuje možnost zabývat se v dovolacím řízení vadami, jimiž bylo postiženo řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného není projednatelné, nemohl reagovat ani na případné procesní vady, k nimž došlo v řízení před soudem prvního stupně. Zrušit takové usnesení odvolacího soudu by bylo možné jen pro vady řízení a rozhodnutí, které mohly mít vliv na správnost úsudku odvolacího soudu o tom, že odvolání nelze projednat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spojuje-li proto dovolatel zmatečnost řízení dle § 237 odst. 1 písm. b, d/ a f/ o. s. ř., s postupem soudu prvního stupně, jenž předcházel vydání jeho rozsudku, jsou tyto jeho námitky (nehledě k tomu, že případný nedostatek aktivní legitimace žalobkyně B/ nesprávně zaměňuje s její způsobilostí být účastnicí občanského soudního řízení) pro výsledek dovolacího řízení bezcenné a dovolání je potud zjevně bezdůvodné.

Po obsahové stránce (argumentem, že odvolání mělo být - bez zřetele k tomu, že nebylo doplněno - projednáno věcně) však dovolatel vystihuje i dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ze spisu se podává, že žalovaný v odvolání (č.l. 18) označil soud, kterému je určeno, (Obvodní soud pro Prahu 5), věc, které se týká (č.j. 16 C 414/96-13) a odvolání je též podepsáno. Dále je v odvolání uvedeno, že se podává proti rozsudku v označené věci.

Podle § 205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu a čeho se odvolatel domáhá. O odstranění vad podání dbá podle § 209 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Není-li vada odvolání přes výzvu předsedy senátu odstraněna, ačkoli účastník byl poučen o následcích, a nelze-li pro tento nedostatek v odvolacím řízení pokračovat, odvolací soud je ve smyslu § 43 odst. 2 a § 211 o. s. ř. zastaví.

Náležitost odvolání spočívající v tom, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, se neomezuje vždy jen na individualizaci napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně datem jeho vydání (vyhlášení) a jednacím číslem, popřípadě spisovou značkou. Obsahuje-li rozhodnutí soudu prvního stupně více výroků, které jsou ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. způsobilé samostatně nabýt právní moci, musí být v odvolání uvedeno, proti kterým z nich směřuje, tak, aby bylo zřejmé, které výroky jsou z přezkumné činnosti odvolacího soudu vyloučeny (srov. § 212 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže soud rozhodl některým z výroků napadeného rozhodnutí o dělitelném plnění (zpravidla o zaplacení peněžité částky), pak musí z odvolání též vyplývat, v jaké části je tento výrok napaden (tzv. kvantitativní stránka odvolání); odvoláním účastníka směřujícím jen proti části výroku o dělitelném plnění totiž může dojít k tzv. rozštěpení původně jednotného práva, o němž bylo rozhodnuto jedním výrokem, na dvě práva se samostatným skutkovým základem ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 1999, pod číslem 127).

Nicméně, v posledně cit. rozhodnutí Nejvyšší soud též formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž je-li z obsahu odvolání zřejmo, že jím není napaden pouze výrok o nákladech řízení a nejde-li současně o dělitelné plnění, pak platí, že označený rozsudek soudu prvního stupně byl odvoláním napaden v plném rozsahu. Nejvyšší soud rovněž již v usnesení uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha svých dalších rozhodnutích uzavřel, že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení.

Výroky rozsudku, jímž soud v intencích § 80 písm. c/ o. s. ř. (srov. i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) určuje, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu ani náhradního ubytování (odstavec 1 výroku rozsudku soud prvního stupně), a že žalovaný je (oproti původnímu rozsudku) povinen vyklidit byt a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku (odstavec 2 výroku rozsudku soud prvního stupně), nemohou samostatně nabýt právní moci, když i pro toto řízení platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. mutatis mutandis závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odtud se logicky podává, že směřuje-li odvolání žalovaného proti "rozsudku" (soudu prvního stupně) ve věci "č.j. 16 C 414/96-13", pak je z odvolání zřejmé, které rozhodnutí (rozsudek Obvodního soud pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 1997, č. j. 16 C 414/96-13) a v jakém rozsahu (v nedělitelném výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení) odvolatel napadá.

Právní posouzení věci odvolacím soudem co do (ne)projednatelnosti odvolání tudíž správné není. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný; v novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková