20 Cdo 3383/2009
Datum rozhodnutí: 28.06.2011
Dotčené předpisy: § 151 odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb., § 152 odst. 1 písm. b) předpisu č. 141/1961Sb.




20 Cdo 3383/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky Městského soudu v Praze, se sídlem v Praze 2, Spálená 2, proti povinnému V. E., zastoupenému JUDr. Alexandrou Hráskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského 911/30, pro 46.110,- Kč srážkami ze mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 55 E 10/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2008, č. j. 22 Co 309/2008-9, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 18. 1. 2008, č. j. 55 E 10/2008-2, jímž obvodní soud nařídil podle vykonatelného usnesení Městského soudu v Praze z 16. 5. 2000, sp. zn. 1T 22/96, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 46 110,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z příjmu, který přísluší povinnému od České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25. Uzavřel, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny a že věcnou správností exekučního titulu, sociálními či finančními poměry povinného ani případným promlčením vymáhaného nároku se soud při nařízení výkonu nezabývá.

Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a jeho zásadní právní význam spatřuje v tom, že řeší některé právní otázky v rozporu s hmotným právem. Především však nesouhlasí s tím, aby státu hradil odměnu zaplacenou jeho obhájci ex offo. Namítá, že soud nesprávně posoudil majetkové poměry povinného, který je invalidním důchodcem, advokát ex offo jej neuvědomil ani o nákladech ani o tom, že proti přiznání nákladů obhajoby může podat odvolání. Považuje exekuční titul i napadené rozhodnutí za neoprávněné a výkon rozhodnutí v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu vytýká, že odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze neodpovídá racionální argumentaci. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud rozhodl o věci podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), dále též jen o. s. ř. .

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž (vyjma případu, o který se v projednávané věci nejedná, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Nejvyšší soud hodnocením námitek obsažených v dovolání nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně konstatoval, že při věcném posuzování návrhu na výkon rozhodnutí soud pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o. s. ř.). Soud se při nařízení výkonu rozhodnutí majetkovými poměry povinné osoby nezabývá, neboť toto je na místě v řízení, jež vydání podkladového rozhodnutí předchází (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 43/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. rozhodnutí uveřejněné tamtéž pod číslem 47/1991). Současně platí, že v řízení vykonávacím již nelze přezkoumávat ani věcnou správnost exekučního titulu (tj. zda v souzené věci byla povinnost nahradit státu odměnu uhrazenou obhájci, který byl povinnému ustanoven v trestním řízení, uložena povinnému oprávněně), obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud ve vykonávacím řízení vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně rozhodnutí uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci je exekučním titulem usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, č. j. 1 T 22/96-782, vydané v rámci trestního řízení vedeného mj. i proti povinnému, kterým bylo povinnému podle § 155 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále též jen tr. ř. , uloženo nahradit státu na účet Městského soudu v Praze odměnu uhrazenou jemu ustanovenému obhájci JUDr. Milanu Strnadovi ve výši 46 110,- Kč. Vydání exekučního titulu předcházelo jednak vyhlášení rozsudku v trestní věci ze dne 1. 12. 1999, č. j. 1 T 22/96-737 (jenž nabyl právní moci 4. 1. 2000), a jednak vydání usnesení ze dne 10. 4. 2000, č. j. 1 T 22/96-773, jímž soud podle § 151 odst. 3 tr. ř. přiznal obhájci JUDr. Milanu Strnadovi odměnu a náhradu hotových výdajů celkem 46 110,- Kč (jež bylo doručeno povinnému 12. 4. 2000 a nabylo právní moci 18. 4. 2000).

Podkladové rozhodnutí, obsahující i poučení o možnosti podat opravný prostředek, bylo povinnému řádně doručeno dne 17. 5. 2000 a nabylo právní moci dne 23. 5. 2000 (povinný možnosti podat proti němu opravný prostředek /stížnost/ nevyužil a stížnost JUDr. Strnada byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2000, č. j. 6 To 79/2000-788, pro opožděnost zamítnuta). Námitka dovolatele, že nebyl obhájcem o nákladech obhajoby ani o možnosti opravného prostředku proti podkladovému rozhodnutí informován, proto neobstojí (zejména za situace, kdy v téže trestní věci dovolatel proti dřívějšímu obdobnému rozhodnutí - usnesení z 13. 4. 2000, č. j. 1 T 22/96-775, o uložení povinnosti nahradit státu odměnu uhrazenou ustanovenému obhájci JUDr. Janu Kocourkovi ve výši 25 157,80 Kč - stížnost osobně podal).

Nejvyšší soud se již také zabýval otázkou dobrých mravů ve vykonávacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 67) a dospěl k závěru, že z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při svém rozhodování neodchýlil od již ustálené soudní praxe, a své rozhodnutí také v souladu s ní, dostatečně, logickým a srozumitelným způsobem odůvodnil, podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nejsou dány. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že oprávněné, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2011

JUDr. Miroslava Jirmanová , v. r.
předsedkyně senátu