20 Cdo 336/99
Datum rozhodnutí: 31.07.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 336/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému Č. s. t. v., zastoupenému advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 109/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.5.1998, č.j. 13 Co 391/98-119, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.5.1998, č.j. 13 Co 391/98-119, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12.11.1997, č.j.19 C 109/92-100, se zrušují (rozsudek okresního soudu v části, jíž bylo žalobě vyhověno, a ve výrocích o nákladech řízení), a věc se (v tomto rozsahu) vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil odvoláním napadený výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k označené nemovitosti. Ztotožnil se především s názorem, že žalovaná je k uplatněnému nároku pasivně legitimována, neboť tělovýchovná jednota TJ D. D. O. (byť zapsána jako vlastník v bývalé evidenci nemovitostí) tím, že nebyla jakožto občanské sdružení registrována do 30.6.1990, být pasivně legitimovanou nemůže. Právním nástupcem zaniklého ČSTV, a proto povinnou osobou, se tak stal žalovaný, a nepřestal jím být ani poté, co dotčený majetek převedl na tělovýchovnou jednotu; smlouva mezi nimi je totiž podle § 2a zákona č. 247/1991 Sb. absolutně neplatná

Ve včasném dovolání proti tomuto rozsudku žalovaný (zastoupen advokátem) namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jmenovitě v otázce pasivní věcné legitimace. Ve prospěch opačného závěru, že pasivní legitimace mu nesvědčí, argumentuje judikátem, uveřejněným pod č. 9/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož povinnou osobou je ta, která dotčený majetek držela ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb., a jím byla T. j. D. D. v O. Procesní nedostatek" pak představuje okolnost, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje text dohody o navrácení majetkových práv, která má být uzavřena, v důsledku čehož, míní dovolatel, je nevykonatelný.

Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Vychází i ze způsobilého dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v § 237 o.s.ř., a je-li dovolání přípustné, i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen. Předmětem dovolacího přezkumu je tedy především posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že dovolatel je - ve smyslu příslušných restitučních předpisů - osobou k navrácení odňatých majetkových práv povinnou.

Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č, o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 34/97), jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kritériím.

Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží okolnost pozdější (po 30.6.1990) registrace proto, že tímto dnem (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato tělovýchovná jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§ 6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995).

To, že se Český svaz tělesné výchovy registroval - na rozdíl od příslušné tělovýchovné jednoty - před 30.6.1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy též nezdůvodňuje, není-li řečeno, jaká kritéria nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, by mu mohla svědčit. Toto usnesení totiž nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, jenž byl zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu" výslovně vyloučilo, a o takový majetek - podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud převzal - v dané věci šlo.

I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny již v odůvodnění publikovaného judikátu R 34/97, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších.

Úsudek, že právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. je naopak Č. s. t. v. (žalovaný), vycházející z vazby na implicitní předpoklad, že osoba povinná k navrácení majetkových práv se identifikuje vlastnictvím věci, k níž se tato práva připínají, neobstojí už proto, že citovaná ustanovení restitučních zákonů za povinnou osobu nepovolávají vlastníka věci, ale osobu specificky určeného právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/l956 Sb.". Obdobně i pozdější restituční předpisy nespojují (zásadně) povinnou osobu s vlastnictvím, ale její určení zakládají na tom, kdo příslušným nárokem dotčenou věc drží (§ 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 5 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tím pozbývá argumentační hodnoty i závěr o zvláštním důvodu, pro který se tělovýchovná jednota nemohla stát vlastníkem (§ 2a zákona č. 247/1991 Sb.), resp. o jeho významu z hlediska určení, kdo je osobou povinnou k navrácení majetkových práv.

Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96). Je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z odůvodnění napadeného rozsudku a jím přijatých závěrů o osobě povinné k navrácení majetkových práv, o která v dané věci jde, vyplývá, že odvolací soud se právním názorem, zastávaným Nejvyšším soudem, neřídil.

Je-li právní posouzení věci nesprávné, nelze logicky dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. - rozsudek, který na něm spočívá (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Rozsudek odvolacího soudu proto Nejvyšší soud zrušil, a jelikož důvody této nesprávnosti platí (ve vyhovující části) i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil (v této části) i jej, a podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Vzhledem k povaze důvodu, pro který byly rozsudky obou soudů zrušeny, a jeho důsledkům pro posouzení daného nároku ve vztahu mezi účastníky, je nevýznamné se zabývat druhým dovolacím důvodem, který byl v dovolání uplatněn, a v jehož rámci dovolatel tvrdil, že rozsudek odvolacího soudu je nadto nevykonatelný.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. července 2000

JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová