20 Cdo 3359/2006
Datum rozhodnutí: 11.09.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 3359/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné O. s. s. z. v L. proti povinné E.V., zastoupené advokátem, pro 401.535,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 3691/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 30. 6. 2006, č. j. 9 Co 302/2005-19, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 6. 10. 2003, č. j. E 3691/2003-9 (jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí) s odůvodněním, že formální i materiální podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly v dané věci splněny. S odvolací námitkou povinné, že exekuce prodejem movitých věcí se jí jeví jako nepřiměřená tvrdost , se vypořádal závěrem, že navržený způsob výkonu rozhodnutí nelze mít za zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále jen o. s. ř. /.), když ani z tvrzení povinné nevyplývá, že by existoval nepoměr mezi výší vykonávané pohledávky a cenou předmětu, z něhož má být pohledávka uspokojena, a není ani patrné, jaký jiný způsob výkonu rozhodnutí se navrhuje; vhodnost výkonu prodejem movitých věcí, které nejsou dostatečně označeny, nepřichází přitom v úvahu .


V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda stát odpovídá i za důsledky prodlení svých podniků, v nichž má 100% majetkovou účast, a zda se tato skutečnost promítá do vztahu mezi povinnou a oprávněnou, která z tohoto hlediska je na úrovni státní instituce ) povinná ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že krajský soud se nezabýval její odvolací námitkou, že nemožnost zaplatit vymáhanou pohledávku souvisí s jejím podnikáním ve veřejné obchodní společnosti, v níž je společníkem její otec, uplatňující žalobou proti Č. T., a. s., svůj nárok na zaplacení pohledávky 872.823,95 Kč (řízení vedené v této věci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 30/2001 je ve stadiu, kdy zamítavý rozsudek tohoto soudu z 15. 6. 2005 byl k odvolání otce povinné usnesením vrchního soudu zrušen). Dovolatelka je názoru, že v případě, že by Č. T., a. s., jenž je ve vlastnictví státu, splnil své závazky včas, byl by i J. L. splnil své závazky k veřejné obchodní společnosti a povinná by tak mohla zaplatit své závazky k OSSZ, tedy oprávněné . Podle dovolatelky byť není důvod k nezaplacení vymáhané pohledávky v zákoně výslovně uveden jako okolnost relevantní při nařízení exekuce, neznamená to, že by se touto okolností exekuční soud nemohl zabývat (stejně jako skutečností, že část pohledávky, a to ve výši 80.000,- Kč, byla ve prospěch oprávněné zaplacena jinou exekucí, vedenou na účty povinné). Nevhodnost navrženého způsobu výkonu rozhodnutí je pak podle jejího názoru patrný právě z toho, že pokud nemá majetek, nebylo vhodné nařizovat exekuci prodejem movitých věcí, když věc mohla být řešena poddlužnickou žalobou a přikázáním pohledávky podle § 303 či § 312 o. s. ř.


Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).


Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, jejich hodnocením však k závěru o přípustnosti dovolání dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o. s. ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o. s. ř.).


Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud, potvrdil-li usnesení o nařízení výkonu, aniž se zabýval důvody (souvisejícími s podnikáním povinné ve veřejné obchodní společnosti a sporem jejího otce s Č. T., a. s.) neuhrazení vymáhané pohledávky, rozhodl v souladu se stávající judikaturou. Otázka, jíž dovolatelka přisuzuje zásadní právní význam (viz úvod druhého odstavce odůvodnění tohoto usnesení) kromě toho, že zcela postrádá ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyžadovaný judikatorní přesah (srov. textaci dovolání zda se tato skutečnost promítá do vztahu mezi povinnou a oprávněnou ) je tak pro nařízení výkonu rozhodnutí právně nevýznamná.


K otázce vhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí srov. usnesení z 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod poř. č. 38, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že při nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným, a že je na povinném, aby ovšem ve stadiu řízení o zastavení výkonu tvrdil a prokazoval, že jde o způsob nevhodný. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí také zdůraznil, že o zřejmou nevhodnost navrženého způsobu výkonu ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o. s. ř. jde tehdy, vyjde-li z tvrzení oprávněného najevo, nebo dozví-li se soud jinak, že zde je vhodnější způsob výkonu, o kterýžto případ v souzené věci nejde.


Pokud jde o námitku částečné úhrady vymáhané pohledávky, ta (kromě toho, že byla uplatněna teprve v dovolání, tedy ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. nepřípustně) má své místo až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.





Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněné, jež by jinak měla na jejich náhradu nárok, ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 11. září 2007


JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.


předseda senátu