20 Cdo 3331/2017
Datum rozhodnutí: 15.08.2017
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.



20 Cdo 3331/2017 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné J. L. , D., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 68 425 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 EXE 1820/2011, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky v Jihlavě ze dne 25. ledna 2017, č. j. 54 Co 780/2016-56, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 2 EXE 1820/2011-42, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení. Odůvodnění:

Usnesením ze dne 4. 4. 2011, č. j. 2 EXE 1820/2011-16, Okresní soud v Jihlavě nařídil exekuci na majetek povinné podle rozhodčího nálezu JUDr. Evy Vaňkové ze dne 31. 8. 2010, č. j. Va 11-28/2010-11 (dále též jen předmětný rozhodčí nález ), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 68 425,- Kč s příslušenstvím, jakož i k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Zdeněk Zítka, soudní exekutor Exekutorského úřadu v Plzni.
Dne 11. 3. 2015 soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka vydal Oznámení o skončení exekuce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 8, zákona č. 120/2001 Sb. , sp. zn. 108 EX 01915/11, v němž uvedl, že dne 11. 2. 2015 byly pohledávka, její příslušenství i náklady exekuce vymoženy. Proto podle ustanovení § 51 písm. c) zák. č. 120/2001 Sb. pověření exekutora k provedení exekuce zaniká a automaticky zanikly i právní účinky všech exekučních příkazů vydaných v předmětném exekučním řízení.
Návrhem ze dne 9. 5. 2016 se povinná domáhala zastavení exekuce s tím, že exekuce byla od počátku vedena protiprávně na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Přitom poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména na usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014), podle níž neplatnost rozhodčí doložky pro její neurčitost má za následek, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem ustanoveným na základě takové doložky je nezpůsobilým exekučním titulem. Konkrétně povinná uvedla, že rozhodčí doložka obsahovala jednak platné určení několika konkrétních rozhodců, avšak s neurčitým a tedy neplatným dodatkem, že rozhodci pro tento účel jsou: jiný věřitelem zvolený rozhodce ; rozhodkyně JUDr. Eva Vaňková přitom byla oprávněným určena právě na základě neplatné části rozhodčí doložky. Protože předmětný rozhodčí nález nikdy nebyl materiálně ani formálně vykonatelný , je třeba exekuci podle povinné zastavit právě z důvodu absence vykonatelnosti exekučního titulu plynoucí z neplatné rozhodčí doložky, bez ohledu na to, že již byla provedena.
Usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 2 EXE 1820/2011-42, Okresní soud v Jihlavě řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinné (výrok II.). Rozhodnutí odůvodnil tím, že exekuce již byla ukončena vymožením plnění včetně nákladů exekuce, a proto již nelze exekuci ukončit znovu, a to ani výrokem o zastavení exekuce.
K odvolání povinné Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 25. 1. 2017, č. j. 54 Co 780/2016-56, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po zhodnocení judikatury dovolacího soudu dovodil, že Nejvyšší soud sice ve svém rozhodnutí ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1663/2015, dospěl k závěru, že provedení exekuce nebrání jejímu zastavení z důvodu započtení pohledávky podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, avšak toto rozhodnutí nebylo schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a názor dovolacího soudu vyjádřený v předmětném usnesení není aplikovatelný na účinné znění exekučního řádu, neboť za situace, kdy povinný z jakýchkoliv důvodů považuje exekuci za nedůvodnou, má možnost složit u exekutora jistotu a současně navrhnout odklad i zastavení exekuce. Po provedení exekuce a jejím zániku je však zastavení exekuce z povahy věci vyloučené. Zastavit exekuci po jejím provedení z důvodu neplatnosti exekučního titulu nelze ani proto, aby se postavilo najisto, zda exekuce byla provedena na základě existujícího exekučního titulu, ani proto, aby bylo možné vymožené plnění identifikovat s bezdůvodným obohacením na úkor povinné, neboť tento závěr může být učiněn i v případném samotném řízení o vydání bezdůvodného obohacení a nejde tedy o okolnost, pro kterou by bylo nezbytné po řadě let oživovat již skončená exekuční či vykonávací řízení .
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítla, že exekuce nařízená na základě předmětného rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, který byl vydán rozhodcem, který neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat, neboť rozhodčí doložka byla neplatná, neměla být nikdy nařízena, případně měla být zastavena, a to i přesto, že návrh na zastavení exekuce byl podán až po skončení exekuce vymožením. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že soud zastaví exekuci i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným a tato možnost zastavení exekuce i po jejím plném vymožení se vztahuje i na důvod zastavení dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu . Povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že rozhodčí nález jako exekuční titul nebyl nikdy zrušen a vzhledem k tomu, že v rámci předmětného exekučního řízení bylo vymáháno plnění, které mělo právní důvod v hmotném právu, není dán důvod, aby byla exekuce z jakéhokoliv důvodu zastavována. Dále namítá, že v době sjednání předmětné rozhodčí doložky byly obdobné rozhodčí doložky považovány za platně sjednané, a na základě této v době uzavření platné rozhodčí doložky oprávněná vymáhala svou pohledávku a nemohla předpokládat, že v budoucnu, poté, co bylo plnění v exekučním řízení vymoženo, dojde ke změně nahlížení na sjednání rozhodčích doložek a smluv, proto tuto skutečnost nelze přičítat k tíži oprávněné. Oprávněná navrhla, aby dovolání povinné bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, zda skutečnost, že exekuce byla již provedena, brání rozhodnutí o zastavení exekuce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné.
Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude zastaven výkon rozhodnutí, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou pro řízení o návrhu na jeho zastavení, a to pro případ, že jde o návrh odůvodněný odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř, tedy že exekuce má být zastavena proto, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané (např. usnesení ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, nebo ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2325/2006). Tuto judikaturu dovolací soud blíže rozvedl v odvolacím soudem zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1663/2015, kdy návrh na zastavení exekuce byl odůvodněn zánikem vymáhané pohledávky započtením.
V předchozím odstavci uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu však nelze využít v projednávaném případě, protože návrh na zastavení exekuce po jejím provedení je odůvodněn nikoliv skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ale tím, že exekuční titul (zde rozhodčí nález) je podle tvrzení povinné od počátku nevykonatelný, neboť měl být vydán rozhodcem, který byl ustanoven oprávněnou na základě neurčité a tudíž neplatné rozhodčí doložky. Za takových okolností se měl odvolací soud řídit právním názorem, který Nejvyšší soud prezentoval v usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněném pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož soud zastaví exekuci i poté, co vymáhané plnění bylo vymoženo, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným (§ 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). V projednávané věci se povinná domáhá zastavení exekuce proto, že rozhodčí nález, který je exekučním titulem, vydal rozhodce, který neměl pravomoc spor rozhodnout z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky. Jak vyplývá z právě uvedené judikatury dovolacího soudu, může být tato skutečnost důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i po provedení exekuce.
Na rozdíl od odvolacího soudu se dovolací soud nedomnívá, že by ke změně této rozhodovací praxe byl důvod, protože pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění v rámci exekuce zde byl jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. K zastavení exekuce z tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. V případném nalézacím řízení zahájeném povinným jako žalobcem o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný a případně soudní exekutor, jde-li o náklady exekuce, neměli právo, totiž soud nemůže posoudit jako předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod pro zastavení exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným, způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Proto nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, že otázku existence důvodu pro zastavení exekuce, která byla ukončena vymožením, si může nalézací soud posoudit jako předběžnou otázku k případné žalobě povinného o vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z exekučně vymoženého plnění. Nelze ani souhlasit s odvolacím soudem, že povinný má na základě závěrů výše uvedené judikatury dovolacího soudu možnost podat návrh na zastavení exekuce, která již byla provedena, navěky , což je v rozporu v exekučním řízení platnou zásadou nemožnosti uvedení v předešlý stav a zejména s principem právní jistoty, která alespoň v minimální míře musí chránit i soudního exekutora . Princip právní jistoty a nemožnosti uvedení v předešlý stav totiž nelze vyložit tak, že soud rezignuje na potřebu ochrany povinného pro případ, že dodatečně vyjde najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Tuto ochranu s ohledem na skutečnosti uvedené výše není možné realizovat jinak, než dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce. Shora uvedená judikatura Nejvyššího soudu je postavena na principu, že exekuci lze vést výhradně na základě způsobilého exekučního titulu a pro případ, že tomu tak není, musí být exekuce zastavena i poté, co pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť není korektní jeho právní názor, že se po vymožení plnění z exekučního titulu a po vymožení nákladů exekuce již nelze věcně zabývat návrhem na zastavení exekuce odůvodněným okolnostmi, jež se opírají o ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jihlavě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 8. 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu