20 Cdo 331/2003
Datum rozhodnutí: 29.04.2003
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 331/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) J. J., B) J. J., proti povinnému J. J., vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 232/99, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002, č. j. 29 Co 538/2001-35, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 13. června 2000, č. j. 13 E 232/99-10, doplněné 13. září 2001 (č.l. 26), jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu s tím, že o provedení exekuce bude rozhodnuto dodatečně.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný, zastoupený advokátem, včasným (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 7) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z poučení připojeného v závěru napadeného rozhodnutí, a jímž namítá existenci tzv. jiné vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu..

Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce 13. června 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Odvolací soud pak rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine a bodu 27. hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., tedy rovněž správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací (na čemž nic nemůže změnit ani skutečnost, že odvoláním napadené usnesení obvodní soud doplnil dne 13. září 2001 o výrok, že o provedení exekuce bude rozhodnuto dodatečně). Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen o.s.ř. ) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).

V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.



Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.

Dovolání není přípustné ani podle § 238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není (ve výroku o věci samé, tedy o nařízení exekuce) usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku (v tomto směru tedy nelze přisvědčit povinnému, jestliže ten přípustnost dovolání dovozuje z poučení připojeného k závěru usnesení) svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).

Pokud jde o námitku, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ta je bezcenná, jelikož k vadám podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je sice dovolací soud povinen přihlédnout (a to dokonce z úřední povinnosti), avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); takováto vada, byť by jí řízení trpělo, založit přípustnost dovolání způsobilá není.

Protože (viz výše) je v souzené věci nutno aplikovat občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000, nezabýval se Nejvyšší soud ani (dovoláním naznačenou) otázkou, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam (míněno patrně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., avšak ve znění účinném od 1. ledna 2001).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Povinný z procesního hlediska podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, oprávněným, jež by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2003

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu